Equipment

Armádní klobouk vzor 1858 známý jako „Hardee” nebo též „Jeff Davis” (zřídka býval také nazýván „Kossuth“ po známém maďarském revolucionáři se slovenským původem Ľudovítu Košutovi) patří mezi charakteristické vojenské pokrývky hlavy známé zejména z období Americké Občanské války 1861 - 1865.

Jedná se o pevný klobouk válcovitého tvaru s rovným dnem a širokou krempou vyrobený z černé či tmavě modré vlny určený pro mužstvo i důstojníky. Podle příslušnosti k jednotce a stavu byl opatřen barevnou šňůrou a případně mosazným kováním či nášivkami. Ozdobná šňůra dvakrát obtočená těsně nad střechou klobouku ukončená dřevěnými žaludy nebo prostými třapci u mužstva a poddůstojníků označovala druh vojska dle barvy - žlutou nosili kavaleristé, červenou dělostřelectvo a modrou měla pěchota. Podle federálních specifikací měla být jedna strana střechy ohnuta vzhůru a sepnuta mosaznou sponou v podobě orla, a to pravá strana pro kavalerii a levá pro ostatní druhy vojska. Některé prameny uvádějí, že toto pravidlo bylo závazné pouze do roku 1861 a během války se několikráte měnilo. Klobouk mohl být doplněn dalšími rozlišovacími znaky - symbolem druhu vojska, číslem regimentu a písmenem roty. Za sepnutou část střechy se upevňovalo pštrosí pero.

Hardee pro důstojníky se od stejného vzoru klobouku pro mužstvo odlišoval kvalitou materiálu, textilní páskou pod ozdobnou šňůrou, okrajem krempy lemovaným tmavou stuhou a použitím nášivek namísto mosazných odznaků. Černo-stříbrná šňůra rozlišovala důstojnický sbor a zlatá zdobila klobouky generálů.

Jeho historie sahá o několik let před začátek občanské války. Howell & Kloster ve své knize praví, že klobouk byl na doporučení komise, v jejímž složení byl major William Joseph Hardee zapisovatelem, přijat do výstroje dvou kavaleristických pluků samotným ministrem války Jeffersonem Davisem v roce 1855. Tato verze reprezentativního vojenského klobouku měla většinu znaků společnou s pozdějším „Hardee hat“, navíc však nechyběl podbradní řemínek.

Ačkoliv major William J. Hardee nebyl roku 1855 členem navrhující komise, pouze velitelem 2. kavalerie, a dokonce ani Jefferson Davis ještě nebyl ministrem války, víme, že Hardee hat byl ve své konečné podobě a bez podbradního řemínku navržen a přijat roku 1858 komisí v čele s poručíkem Ambrose Powell Hillem a stal se pod oficiálním názvem „Armádní klobouk 1858“ vzorem platným pro celou armádu.

Navzdory svému atraktivnímu vzhledu nebyl u mužstva ani důstojníků příliš oblíben díky své váze a nepraktičnosti při vykonávání denních úkolů, zejména v horkém počasí. Jak cituje kronikářka Elisha Hunt Rhodes ve svém deníku z období bitvy u Bull Runu: „Naše velké filcové klobouky s modrými šňůrami a mosaznými orly jsme zanechali ve stanu hlavního seržanta“.

Nejvíce používaný a proslavený byl u tzv. „Železné brigády”, jejíž vojáci byli díky svým pokrývkám přezdíváni „black-hat boys” a s Hardee kloboukem na hlavě jsou dnes ztvárněni i na sochách památníků.

Historii o Hardee kloboucích zpracoval John Stodman

 

 

Historie sedel George B.McClellana

 

 

Cavalry Tactics - kavaleristický drill

Cavalry Tactics - Volume 2

 

 

Karabiny občanské války

 

 

Spencer

 

 

Sharps

 

 

Burnside

 

1860 Henry

 

Tarpley ( CSA)

Karabina Tarpley byla vyráběna během občanské války Konfederací a to v počtu kolem 400 ks. Byla jednou z méně známých zbraní, ale o to je její konstrukce zajímavější.

Karabina byla zkonstruována a patentována v Greensboro, N.C. Jerem H. Tarpleym a byla nakonec vyráběna ve firmě J. & F. Garrett & Co., North Carolina. Karabiny byly vyráběny v letech 1863 až 4 . Závěr tvořila mosaz, hlaveň byla ocelová. Hlavní nevýhodou byla netěsnost mezi hlavní a blokem závěru. Karabina používala papírový náboj. I když se původně předpokládal prodej jen vojenským jednotkám NC, byla jako jediná palná zbraň prodávaná veřejnosti. Vzhledově byla karabina Tarpley velmi zajímavá, ale její údržba byla obtížná. Mechanismus zapadajícího závěru se vyklápí doleva, uvolňované páčkou vpravo pod kohoutem. Po stlačení páčky dolů se závěr otočí nahoru doleva , aby se do hlavně mohl vložit náboj. Po zpětném zavření a zajištění se utěsní hlaveň a lze vystřelit. I když nejde o zcela ojedinělou konstrukci zbraně, Konfederace používala pro jízdní jednotky pouze jedinou tohoto druhu. Hlaveň je opatřena hledím s nastavitelným rozsahem. Zbraň o ráži .52 má délku 101,6 cm a je tedy perfektně vhodná pro kavalerii.

   

 

 

Smith

Smithka byla čtvrtou nejpopulárnější karabinou občanské války. Byla vyráběna jen během let 1861 až 1865. Celkové vyrobené množství je něco přes 30 000 kusů zakoupených federální vládou.

Karabina Smith měla ráži .50. Otevírala se stlačením západky před spouští a tak se uvolnila hlaveň. Ta se sklonila dolů pod úhlem 90° od pažby, podobně jako u brokovnice.

Karabina Smith byla vládou zakoupena na počátku války ve větším množství, protože byla k dispozici dostatečná výrobní kapacita. V roce 1862 bylo dodáno 7 000 kusů. Karabina byla vyvinuta krátce před dohotovením kovových nábojnic firmou Smith & Wesson a Henry. Díky omezené dostupnosti munice byla smithka překonána dalším pokrokem ve vývoji karabin hlavně typu Sharps a Spencer.

Speciální munice karabin Smith byla založena na pryžové trubici, ale mohla být použita i samospalitelná patrona s kulkou, jak bylo zvykem u zbraní ukořistěných Konfederací. Nabití a střelba bez dostatečného utěsnění mohlo ohrozit střelcovu ruku ale i tvář a oko.

Jiné pokusy o výrobu munice pomocí pryžového těsnícího kroužku, svinutého papíru, kaučuku či srolovaného plíšku představovaly způsoby, jak zbraň využít. Zbrojními sklady a dodavateli bylo vyzkoušeno mnoho různých gramáží střel a prachových složí, ve snaze najít vhodnou a spolehlivou munici. Technické údaje se týkají typické munice.

Karabina Smith byla vyráběna třemi výrobci ve státě Massachusetts kolem Chicopee Falls a Springfieldu.

Technické údaje

Hlaveň 55,4 cm Celková délka 106,7 cm Váha 3,4 kg Ráže .50 Váha střely 360 grainů Prachová slož 50 grainů Úsťová rychlost 396 m/s

 

           

 

 

Joslyn

 

 

Model 1864 Joslynovy jednoranné karabiny, nazývaný také Second Model, využíval pokrokovější řešení s kovovou nábojnicí ráže .52 s okrajovým zápalem. Tato karabina byla patentována konstruktérem zbraní z Massachusetts , Benjaminem Franklinem Joslynem již v roce 1861. Firma Joslyn Fire Arms Company ze Stoningtonu stát Connecticut vyráběla dva typy pro federální vládu, model 1862 a model 1864. Dřívější model 1862 používal perkusní zápal, zatímco model 1864 již byl určen pro kovové nábojnice. Pro použití jízdními jednotkami Unie byly karabiny Joslyn konstrukčně jednoduché a v závěrečné fázi války používaly kovové náboje .52 Spencer nebo ráže .54 firmy Joslyn. Jedinečný způsob nabíjení karabin Joslyn byl jednoduchý a spočíval v otevření závěru shora a vložení patrony. Bohužel však jednoranná verze nebyla v závěru války tak populární jako Spencer, a proto byla záhy po ukončení války stažena ze služby.

Karabina na obrázku představuje model 1864. Federální vláda objednala během války asi 16 500 karabin Joslyn. Hlaveň byla 56cm dlouhá a celková délka zbraně je 97cm.

 

 

 

Gallager

 

Tato karabina byla zkonstruována Mahlonem J. Gallagerem. Během Občanské války bylo vyrobeno více než 23 000 kusů a byly intenzívně používány jízdními jednotkami Unie. Vznikly jak perkusní verze, tak provedení pro kovové nábojnice. Problémy s vyjmutím patrony obou typů však z ní učinily poněkud neoblíbenou zbraň.

Karabina dokumentovaná na obrázcích byla vyrobena firmou Richardson & Overman Philadelphia pro náboje ráže .50 jak ve verzi s mosaznou folií, tak papírem obalené patrony nebo celokovové mosazné nábojnice. Základ Gallagerovy patrony je oválný a byla odpalována perkusní zápalkou. Hlavním nedostatkem je absence vhodného vytahovacího mechanismu. Nábojnice musela být vytažena nožem, nebo jiným ostrým předmětem. Při nabíjení se stlačí lučík spouště dolů, čímž se závěr vysune z rámu a poklesne.

Délka hlavně 56,5cm a celková délka 99cm. Gallagerova karabina jako většina jiných karabin Občanské války měla kroužek vlevo na posuvném rámečku, umožňující její upevnění na ramenním závěsu jezdce. Karabina byla patentována 17. července 1860 Mahlonem J. Gallagerem ze Savannah, Georgia. Vyráběna firmou Richardson & Overman, Philadelphia.

 

   

 

 

Maynard

Byla používána na obou stranách, na Jihu i na Severu. Edward Maynard (1813-1891) absolvoval jeden semestr na akademii West Point. Kvůli špatnému zdraví ale odstoupil a stal se zubařem. Byl také vynálezcem,  bohužel v oblasti zubní techniky byl úspěšnější než ve zbraních. Systém Enfield - Maynard  se stočeným páskem kapslí se neosvědčil (prověřeno Krymskou válkou 1853-1856). ( Pro zajímavost: Kdo měl v osmdesátých letech kapslíkovku na pásky - je to zdokonalený Maynardův patent).
Maynard byl vyráběn ve dvou verzích, 1st model (1858-1859) asi 5 000 kusú a 2nd model (1860-1865) asi 20 000. A to ve třech rážích, .32, .50 a .52.
Systém je "breechload", ale na rozdíl od gallagerky má nábojnice s velkým okrajem. Na Jihu byly používány i samospalitelné (papírové) náboje. Podle dochovaných dopisů se z něj dalo vystřelit až dvanáctkrát za minutu.

 

 

 

 

Sharps and Hankins 1862

Christian Sharps, jinak známý a úspěšný výrobce karabin a ručnic své konstrukce, se stal partnerem Hankinse na krátkou dobu občanské války 1862 až 1865, s nímž vyrobil omezené množství karabin . Částečně byla určeny pro kavalerii s kratší hlavní 19“, a s delší hlavní 22“ pro námořnictvo, To používalo kožený návlek na hlaveň. Karabina s okrajovým zápalem používala kovové nábojnice , vkládané do hlavně po jejím odsunutí od závěru pomocí pákového mechanizmu lučíku spouště. Vyrobeno bylo asi 500 ks karabin pro kavalerii v roce 1862 s ráží .54, používaných kavalerií Unie ( New York) i v bitvě u Gettysburgu v roce 1863 a pro federální námořnictvo bylo vyrobeno asi 8 000 ks používaných úspěšně na řekách i na moři.

 

   

 

   

 

 

 

 

Frank Wesson

Během občanské války bylo použito kolem 3000 až 4000 těchto karabin a ručnic. Více než 2000 jich bylo prodáno milicím státu Kentucky a Illinois a další pak jednotlivcům a vládě. Většina z těchto zbraní byla prodána prostřednictvím společnosti Kittredge & Co. Cincinnati, Ohio, která na hlavně těchto zbraní dala otisk své raznice.

V červnu 1862 si stěžoval Brigadier-General J. T. Boyle z Kentucky na zbraně Gallagher a nazval je bezcennými. Tvrdil: ,, Snadno se rozpadnou a patrona zůstane po výstřelu uvnitř. Je velmi obtížné vyjmout vystřelené nábojnice i šroubovákem. Proto je muži často odhazují a místo nich si berou mušketu nebo jakoukoliv jinou zbraň. Bez diskuzí jsou bezcenné." Generál vyžadoval zbraně typu Sharps, Wesson, Ballard nebo jakoukoli jinou karabinu.

Zbraně v té době stály 25 dollarů. Tyto karabiny byly přednostně používány jednotkami Unie, neboť Konfederace nebyla schopna vyrábět nábojnice s okrajovým zápalem. V listopadu 1862 Harris Hoyt propašoval za 305 dollarů 10 ručnic a 5000 nábojů do Texasu přes Kubu. Za tento čin byl předveden před soud v lednu 1865.

V lednu 1863 měl stát Ohio k dispozici 150 karabin Wesson a 54000 nábojů. V červenci 1863 zásobovací generál T. F. Robinson píše S. B. Shawovi starostovi St. Louis, Missouri, že některé části pluků státu Kentucky byly vyzbrojeny  "Wesson Cartridge Rifle", což je potěšilo a nevyměnili by je za jakoukoliv jinou zbraň.
Po masakru u Lawrence v srpnu 1863 utvořili přeživší muži jednotku střelců vyzbrojenou těmito puškami, které pak společně s revolvery nosili po zbytek války. 

Stát Kentucky jich zakoupil 1366 karabin, stát Indiana 760. Počty zakoupených zbraní ve státech Ohio, Kansas a Illinois nejsou známy. V Missouri jich v roce 1864 bylo kolem 690 kusů.
Karabiny Wesson byly použity v různých bitvách. Například Gettysburg 1863, Westport 1864 a Ezra Church 1864.

 

         

 

 

 

Enfield 1861

Enfield 1861 (Snider) byla vlastně konverze původní předovky 1853 na zadovku.
Stejně jako verze 1853 byl vyráběn ve třech variantách - dlouhá tříobjímková mušketa pro pěchotu, kratší dvouobjímková pro námořnictvo a karabina pro kavalerii a dělostřelectvo.
Jacob Snider (1811-1866), rodák z Gruzie, byl americký strojní inženýr a vynálezce.
Jeho systém byl podle dobových zpráv spolehlivý, přesnost vyšší a rychlost palby se ztrojnásobila. Oproti třem výstřelům za minutu z předovky jich zkušený voják ze Snidera zvládl až deset.
Ráže byla stejná jako u verze 1853, .577 (.58), ale měla jednotný náboj se středovým zápalem.
Tyto zbraně byly používány hlavně britskou armádou, v koloniích jsou zaznamenány ještě v roce 1904.
Tato puška byla kopírována v mnoha zemích, nejzajímavější je Nepál nebo Dánsko.
Nadšenci je používána dodnes, náboj .577 Snider lze lehce předělat z brokové ráže 24.

 

 

 

 

 

 

Kulometné jednotky ACW

Prvotní počátky kulometu můžeme vystopovat až ke konstrukčním pokusům londýnského právníka Jamese Puckleye, spisovatele a vynálezce první rychlopalné zbraně v roce 1718. Jeho „obranné dělo“ (Defence gun) nebo „Puckleyho dělo“, jak bylo později známo, bylo složeno z mušketové hlavně s revolverovým zásobníkem, schopným palby 9 kulek ráže 1,25 před následným nabitím. Zbraň s hlavní asi 87 cm dlouhou , byla upevněna na trojnožce a otočný zásobník se podobal principem tomu, co později Colt a Remington použili u ručních zbraní. Puckle vynalezl tuto zbraň pro Royal Navy jako obrannou proti napadení lodí nepřátelskými námořníky. Zbraň měla kadenci 63 výstřelů během 7 minut , tedy 3 krát rychlejší, než by mohl dosáhnout voják s mušketou. Bohužel nedošlo k použití v Royal Navy a tak teprve pozdější vynálezci mohli zdokonalit perfektní Puckleyho konstrukci.

  

 

 

Zbrojař Joseph Belton ve Filadelfii v roce 1777 však zdvihl ze země rukavici, když nabídl kongresu ( Continental Congress) rychlopalnou zbraň na obranu nového národa ve válce proti Anglii. Zbraň používala jednu hlaveň, nabíjenou více kulkami pro muškety, přičemž jediný zážeh způsobil postupnou inicializaci patron a výstřelů jednotlivých kulek. Belton tvrdil, že jeho zbraň dosáhne až 16 výstřelů během 5 vteřin. Kongres souhlasil s objednávkou 100 zbraní, ale zrušil smlouvu 2 týdny poté, co jí zbrojař odvolal s odůvodněním, že je nad jeho možnosti výroby.

 

Belton Flintclock

 

 

První polovina 19-tého století byla obdobím mnoha nových konstrukcí rychlopalných zbraní. Některé, jako tzv. pepřenky, používaly rotační soustavy válcových zásobníků s nezávislým odpalem, jiné pak sestavu paralelních zásobníků se současným odpalem salvy. Při vypuknutí občanské války došlo k rozmachu vynálezecké činnosti zbrojařů, s cílem dosáhnout úspěchu pro vojenské použití. Jeden z vynálezců, Wilson Ager ( či Agar) vyvinul velmi spolehlivý kulomet, schopný výroby již na počátku války. Pro nabídku zbraně vládě byl zaangažován J.D.Mills z New Yorku, což se mu podařilo při sjednání ukázky prezidentu Lincolnovi. V červnu 1861 se Mills a Lincoln setkali na dvoře prodejny kočárů nedaleko hotelu Willard ve Washingtonu. Kulomet byl umístěn na dvoukolém dělostřeleckém podvozku a nad hlavní byla násypka pro slepé patrony. Ručním otáčením kliky na konci hlavně padaly náboje do rotujícího válce, kde na ně postupně dopadal úderník a došlo k výstřelu. Mills zbraň prezentoval jako Opakovací Dělo Unie ( Union Repeating Gun) , ale když Lincoln u zbraně prozkoumal násypku a kliku, zdůraznil, že mu to připomíná mlýnek na kávu (Coffee Mill Gun) . To se pak ujalo. Do konce války se jí pak tak říkalo. Zbraň používala náboje ráže .58 s dostřelem asi 900 m s kadencí 120 výstřelů za minutu. Nakonec byl Lincoln zbraní přesvědčen a na svůj vlastní popud objednal 10 kusů. War Department ( hlavní zásobovací úřad) by eventuálně objednal 54 dalších kafemlýnků, z nichž většinu měla dostat Potomacká armáda generála McClellena. Úředníci na War Department ale rychle reagovali negativně, že by zbraně spotřebovaly příliš mnoho střeliva, a také mnoho důstojníků si neuvědomilo potenciál nového vynálezu na bojišti. Kulomety se měly přednostně používat jako obranná zbraň pro ochranu mostů a úzkých průsmyků či průchodů. Tyto kulomety se vždy dostaly do rukou pěchoty nebo dělostřelců, kteří na ně nebyli speciálně vyškoleni, a také taktiky použití kulometů v té době ještě nebyly vypracovány.

I tak si však určitý počet kafemlejnků našel svou cestu na bojiště, kde jejich výkonnost podmínila cestu k pozdějšímu technologickému vývoji kulometů.

Dva z nich byly dodány plukovníkovi Johnovi Gearymu, veliteli 29-té pensylvánské pěchoty v Harpers Ferry ve Virginii. Jeden z vojáků tohoto pluku řekl, že zbraň vypadá jako „strojek na párky“ a potvrdil, že „čím rychleji otáčím klikou, tím více rebelů zabiju“. Plukovník Geary obdržel své kefamlejnky začátkem ledna 1862 a je pravděpodobné, avšak ne potvrzené, že byly poprvé nasazeny v boji v lednu či únoru 1862. Je však definitivně prokázané, že zbraň byla použita 29. března 1862 v bitvě u Middlebergu ve Virginii, proti kavalerii Konfederace, když rozstřílela nepřítele na kusy na vzdálenost 700 m a přinutila jí k úprku z bojiště. Přesto však Geary vrátil své zbraně 28. dubna do Washingtonu s odůvodněním, že byly „neúčinné a nebezpečné pro obsluhu“.

Generálmajor John. C. Frémont však měl zcela odlišný názor k Agerovu vynálezu. Obdržel také dva tyto kulomety pro své operace v oblasti později známé jako Západní Virginie. Frémont tuto technologii obdivoval a vycítil, že tyto zbraně budou velmi cenné a to tak moc, že psal petice do Washingtonu pro rychlé dodání minimálně 16 kusů. Jeho žádost však byla odmítnuta, neboť všechny kafemlýnky již objednané vládou měly své dané odběratele. Víc jich prostě nebylo.

 

  

Agerův kulomet

 

Generál McClellan měl k dispozici několik Agerových kulometů v Potomacké armádě při vylodění v rámci operace na Poloostrově (Penninsula Campaign) na jaře 1862. V dubnu 1862 bylo použito 6 těchto zbraní při bojích u Yorktownu u 56-té pěchoty New Yorku, vedené plukovníkem Charlesem Van Wyckem. Dopisovatel novin New York Post byl na místě a napsal „kulky dopadaly rychle a nahusto, takže vynález Yankeeů musel protistranu šokovat“. Kulomety během kampaně byly použity ještě několikrát. 28. června 1862 byl vojín George Wills z 49-té pěchoty Pensylvanie prvním v boji zraněným kulometčíkem, když byl zasažen při střelbě z kulometu při střetu u Goldingovy farmy ve Virginii.

V důsledku nepříznivého průběhu Bitvy o Poloostrov se většina Agerových kulometů vrátila do skladů ve Washingtonu. Generálmajor William S. Rosecrans požadoval dodání několika těchto zbraní během tažení své Cumberlandské armády u Tullahomy v roce 1863. Zbraně sice byly odeslány, ale průtahy v dopravě způsobily, že nedorazily včas před ztracenou bitvou u Chickamaguy. Kapitán David Porter z unijního loďstva si objednal 4 tyto kulomety pro své lodě na Mississippi. Generálmajor William T. Sherman byl prvním vysokým důstojníkem zraněným palbou Agerova kulometu , když byl zasažen úlomkem z vystřelené nábojnice do nohy, způsobujícím povrchové zranění.

 

 

Jiným z prvních kulometů byl vynález Josephusa Requy, zubaře z New Yorku, který byl původně učněm u zbrojaře Willama Billinghursta . Jako učeň byl Roqua fascinován konstrukcemi palných zbraní. Po vypuknutí války Requaův přítel, Albert Mack, přišel s myšlenkou, že armáda Unie bude potřebovat rychlopalné zbraně. Requa udělal prvotní nákresy a s nimi navštívil svého učitele Billinghursta. Konstrukce navrhovala baterii 25 puškových hlavní, připevněných na lehkém rámu a pak umístěného na lehkém dvoukolovém podvozku. 25 kovových nábojnic ráže . 52 bylo uloženo v pevném pásku a nabíjeno bylo všech 25 hlavní najednou. Jedna perkusní zápalka vypálila všech 25 ran najednou. Pro obsluhu zbraně bylo zapotřebí 3 mužů a s minimálním zacvičením mohli vypálit 7 salv , tedy 175 střel, během minuty.

 

 

Jednotlivé hlavně mohly mít různý náměr podle potřebné vzdálenosti palby nebo stranového pokrytí plochy nepřítele.

Byl to také první kulomet jen pro kovové nábojnice. Billinghurst byl návrhem nadšen a vyrobil první prototyp již v červnu 1861. Navrhovaná prodejní cena byla 500 dolarů a Requa vyrazil v dubnu 1862 do Washingtonu, aby si sjednal přijetí u brigádního generála Ripleyho, šéfa armádního vyzbrojovacího úřadu, ale byl zklamán jeho negativním přístupem k novým technologiím a jeho vynález byl odmítnut s odkazem na velkou spotřebu munice. Requa se pak však sešel s prezidentem Lincolnem, který byl mnohem přejícím posluchačem. Nakonec Lincolnova podpora Requovi pomohla a Ripley akceptoval předvedení zbraně 24. května 1862. Výsledek zkoušek byl dostatečně přesvědčivý pro případnou vládní objednávku. Requa však vyčerpal všechny své finanční prostředky a musel hledat investory pro další možnou výrobu a nakonec je našel, mj. i ve svém příteli Albertu Mackovi, který se stal velitelem 18-té nezávislé baterie z Lehké altilerie New Yorku. Tato jednotka byla vyslána do New Orleans, včetně kulometů. Bohužel však munice pro zbraně byla dopravována odděleně a vůbec do města nedorazila. Mack je však použil později v bitvách u Port Hudson, Mississippi, a dále u Mobile a Montgomery v Alabamě. Vláda Unie tyto kulomety nikdy nezakoupila, řada z nich však byla zakoupena privátně a jejich nejvýznamnější akce byly v bitvách u Fort Sumter v Jižní Karolíně v září 1863 a u Cold Harbor ve Virginii v červnu 1864.

Jejich schopnost soustředěné palby jako obranné zbraně je předurčil pro obranné akce a staly se tak běžnými, že se nazývaly „děly pro obranu mostů“ ( Covered bridge guns).

 

 

Konfederační armáda se však také snažila snížit náskok Unie v oboru rychlopalných zbraní. Např. kapitán R. S.Williams vynalezl funkční rychlopalné dělo již na počátku války, ráže 1.57 s papírovou patronou. Hlaveň o délce asi 120 cm byla umístěna na podvozku děla, a byla ovládána klikou na pravé straně zbraně, která postupně vysunovala a zasunovala hlaveň.

 

  

 

 

Samospalitelné patrony byly nabíjeny ručně a zbraň měla kadenci až 65 výstřelů za minutu až na vzdálenost 1 800 m . Šlo o poměrně spolehlivou zbraň s nevýhodou v tepelné roztažnosti hlavně při dlouhodobé palbě s nutností přestávek na ochlazení. Konfederace vyzbrojila celkem 7 baterií po 6 těchto zbraních.

Prvním doloženým použitím Williamsova kulometu je bitva u Seven Pines ve Virginii v květnu 1862. Sám kapitán Williams velel baterii přidělené brigádě brigádního generála George E. Picketta. Zbraně měly devastující účinek na jednotky Unie a byly používány jak na východní, tak i na západní frontě. Mechanizmus závěru kulometu Williams byl později použit i u dalších konstrukcí zadem nabíjených kulometů US Army.

 

 

Vanderbergův kulomet byla zbraň střílející salvou z jednotlivých hlavní, uspořádaných do válcové sestavy na podvozku. Nešlo vlastně o kulomet. Počet hlavní byl 45 až 451 s ráží .45 a dosahem až 2 200 m . Generál Origen Vanderberg nejdříve nabídl zbraň armádě Unie, ale předváděcí testy byly neuspokojivé pro službu v poli, neboť se obtížně a dlouho nabíjela a také čistila až 9 hodin. Vanderberg pak zbraň nabídl Konfederaci, došlo k nákupu několika kusů a během války byly několikrát použity, např. při obléhání Petersburgu.

 

 

 

 

Jih také vyvinul zajímavý rychlopalný kanón – vynález generálmajora Josiaha Gorgase, šéfa výzbrojního úřadu Konfederace. Vyznačoval se horizontálním 18-místným zásobníkem, ráží 1.25, ale již se nedočkal bojového nasazení přes své nesporné konstrukční kvality.

 

 

 

 

Nejúspěšnějším kulometem se však stal vynález Richarda J. Gatlinga, původem z Indianapolis, Indiana. Zbraň používala šesti rotujících hlavní s manuálním pohonem klikou. Každá hlaveň měla svůj vlastní čep a natažení a střelba se uskutečňovala pomocí vačkové převodovky. Původní konstrukce používala papírové patrony ráže .58, ale Gatling brzy upravil zbraň pro mosazné nábojnice s okrajovým zápalem. Kulomet zajistil trvalou střelbu s kadencí až 150 ran za minutu a vícehlavňová konstrukce omezovala vliv zahřívání na spolehlivost provozu. Gatling obdržel patent v listopadu 1862 a snažil se prodat zbraně federální vládě. To se však ukázalo jako beznadějná bitva. Jednak byl federální vyzbrojovací úřad liknavý v zavádění novinek v oboru rychlopalných zbraní do armády, ale také se v té době prezident Lincoln stal k nim poněkud nedůvěřivý po určitém neúspěchu Agerových kulometů, ve které tak věřil. Pak zde byla otázka Gatlingovy loajality vůbec. Narodil se a vyrostl v Jižní Karolíně a jako vynálezce byl obviněn z podpory Jihu. Také byl obviňován z příslušnosti k Řádu amerických rytířů, organizace podporovatelů Jihu aktivně napomáhající věci Konfederace. Gatling zřídil své výrobní kapacity v Cincinnati, Ohio, což také poskytovalo dohady o jeho oddanosti Severu. Poloha Cincinnati , jen přes řeku Ohio ležící Kentucky, znervózňovalo část vládních federálních kruhů, že Gatling může vyrábět snadno pro Konfederaci. Podezření o Gatlingově loajalitě udržovalo další pokrok ve výrobě této zbraně u ledu a tím zbavilo Unii o nejúčinnější rychlopalnou zbraň války.

Generálmajor Ben Butler neměl však pochyby o Gatlingových politických záměrech. Po zhlédnutí ukázky zbraně v akci, objednal 12 kusů a 12 000 nábojů za 12 000 dolarů. Většina kulometů Gatling , zakoupených Butlerem, byla použita na palubách lodí na Jamesově řece, minimálně dvě z nich byly dodány pěchotě v rámci jeho armády ( Army of the James). Obě byly použity při obléhání Petersburgu. Kulomety Gatling byly nasazeny se smrtícím účinkem na ulicích New Yorku v létě 1863. 3 z nich byly zakoupeny pro obranu budovy novin New York Times a byly použity proti davům, napadajícím kanceláře během newyorských násilností. Federální vláda oficiálně objednala kulomety Gatling až v roce 1866, tedy 1 rok po válce. Přesto se však armáda Spojených států stala první armádou světa, používající kulomety a tím se i změnil provždy charakter válek.

 

 

 

 

Jízdní dělostřelectvo Občanské války

 

 

 

Jízdní dělostřelci, někdy nazývaní jako létající artilerie, byli kombinací kavalerie a dělostřelectva, kteří měli vytvořit rychle pohyblivou, rázně zasahující jednotku, schopnou rychlého nasazení na bojišti k poskytnutí útočné nebo obranné podpory pěchotě a kavalerii.  Odlišujícími rysy jízdní artilerie od ostatních dělostřeleckých jednotek bylo hlavně použití lehkých kanonů nebo houfnic, tažených na lehkých dvoukolých muničních vozech nebo jen na dvoukolé lafetě. Dělostřelecká osádka jela do boje buď na lafetách nebo na koních. Na rozdíl od tradičních dělostřelců, často se přesunujících pěšky.  Jednotka byla schopna dosáhnout bojiště mnohem rychleji než tradiční polní dělostřelectvo a byla cvičena rychle rozmístit svá děla a připravit je k boji.  Rychlost byla zcela zásadní a osádky děl byly schopny se rychle přesunout na místo bojiště.

 

První použití jízdního dělostřelectva bylo dokumentováno již v 17. století během Třicetileté války. Polní maršál a vojenský stratég Lennart Torstensson byl pověřen švédským králem Gustavem Adolfem velením dělostřelectva. Ten vytvořil systém poskytující švédské kavalerii palebnou podporu proti nepřátelské pěchotě, což bylo základem pozdějšího jízdního dělostřelectva.

 

Počátkem 18. století ruská kavalerie experimentovala s malými jednotkami jízdní artilerie, vybavené dvouliberními kanony a tříliberními hmoždíři. Účinnost těchto jednotek byla pozorována pruským králem Fridrichem Velkým, který zformoval první regulérní jednotku jízdních dělostřelců v roce 1759. Pruský model se vyznačoval tím, že každý dělostřelec ve službě takové jednotky musel být částečně i kavaleristou. Rychlost a pohyblivost byla dosahována speciálním výcvikem, dokud dělostřelci nedosáhli bleskové rychlosti v přesunech a rozmístění svých děl. Během Sedmileté války byla účinnost pruské jízdní artilerie překvapivá, a proto byla během následujících čtyřiceti let většinou evropských armád přijata.

 

Jízdní dělostřelectvo dosáhlo vrcholu během napoleonských válek. Všechny válčící země používaly v té době tyto jednotky, ale ve francouzské armádě tento systém nasazení dosáhl největšího významu. Napoleonova armáda měla osm pluků jízdní artilerie. Každá z nich měla 6 baterií po 6 dělech. Francouzské jízdní dělostřelecké jednotky s 288 kanony byly největší silou svého druhu, vytvořenou jakoukoliv armádou.

 

Po vzoru Francie v roce 1793 sestavila Anglie svou první jednotku jízdních děl, Royal Horse Artillery. Základní útvar se nazýval jednotka (troop) a nikoliv baterie, ale podobně jako u Francouzů obsahovala šest šestiliberních kanonů. Zpočátku Royal Horse Artillery používala civilní vozataje pro tažení kanonů, ale v roce 1794 byla vytvořena speciální vozatajská jednotka v rámci armády.  Během napoleonských válek britské vojsko již mělo 11 jednotek jízdní artilerie – imponující palebnou silou. ale stále to byla jen čtvrtina toho, co měli Francouzi.

 

Výhody jízdního dělostřelectva si rychle uvědomili důstojníci americké armády, kteří se zájmem pozorovali použití této nové vojenské taktiky v evropských válkách. Jeden z těchto pozorovatelů zaznamenal výhody jízdní artilerie v článku z roku 1802. Všiml si, že „snadnost, s jakou je schopna překonat určitou vzdálenost ve srovnání s jinými dělostřelci, rychle zaujmout pozice a stejně rychle tuto pozici opustit a přesunout se do další pozice“, vyústila do celkového závěru, že jízdní dělostřelci byli zvlášť úspěšní.  Jízdní artilerie byla nepostradatelná při vytváření jádra záloh dělostřelectva, neboť mohla být rychle přesunuta na kterékoli místo bojiště, když byla dělostřelecká podpora nutností. Při průzkumu bylo jízdní dělostřelectvo schopno poskytnout rychlou podporu, při ústupu jej krýt a rychle se přesunovat na rozdíl od pomalu se pohybujícího tradičního dělostřelectva. Ze stejného důvodu mohli jízdní dělostřelci efektivně krýt ústup pěchoty z bojiště, nebo ji rychle podpořit při útoku. „Při podpoře lehké pěchoty může být jízdní artilerie velkou výhodou. Jako vždy, kdy většina operací je založena na rychlosti, kterou může poskytnout jen jízdní dělostřelectvo. Žádná jiná artilerie nemůže provést takové operace.“; to poznamenal R. Von v žurnálu „Neues Militarisches Magazin“ v roce 1802.    

 

I když U.S. důstojníci věnovali velkou pozornost tomuto novému vývoji v oblasti dělostřelectva, nebyly podniknuty žádné kroky k jeho zavedení v U.S. armádě. Na počátku války v roce 1812 bylo U.S. dělostřelectvo v žalostném stavu. Mnoho důstojníků a vojáků přijatých k dělostřelectvu vlastně sloužilo na hranicích jako pěchota, a zbraně a výbava dělostřelectva bylo většinou zanedbaných. V roce 1813 kapitán Henry Thomson ve městě Baltimore v Marylandu zformoval jízdní jednotku nazývanou 1st Baltimore Horse Artillery.  Thomsonova jednotka však nebyla nasazena v mnoha akcích. Nedostatek jednotek dragounů způsobil, že brigádní generál John používal Thomsonovy jezdce jako kurýry, poskytující zprávy o pohybu Britů mezi Washingtonem a Bladensburgem. V roce 1814 sloužila jednotka 1st Baltimore Horse Artillery jako osobní stráž generála Samuela Smitha, velitele obrany Baltimore během útoku Britů Striker na toto město a na Fort McHenry.

 

Během následujících třiceti let se zlepšila úroveň dělostřelectva v U.S. armádě, ale až do americko-mexické války netvořila jízdní artilerie neoddělitelnou částí organizace armády, ani její taktiky. Hybnou silou zlepšení dělostřelectva byl zejména kapitán Samuel Ringgold, absolvent vojenské akademie ve West Pointu v roce 1818. Byl přidělen k dělostřelectvu a počátkem roku 1820 se stal členem štábu generála Winfielda Scotta. Ringgold navštěvoval nově zřízenou dělostřeleckou školu pro praktický výcvik (Artillery School for Practice) ve Fort Monroe ve Virginii, a zde prokázal takový zápal pro službu, že byl později vyslán na studia na francouzské prestižní technické univerzitě ( Ecole Polytechnique ) v Paříži a také na vojenskou akademii ( Military Institution) ve Woolwich v Anglii. Po návratu do Spojených států v roce 1838 dostal rozkaz státního sekretáře pro válku (Secretary of War), aby zřídil a vybavil baterii lehké jízdní artilerie. Během dalších 5 let přepracoval příručku Roberta Andersona pro taktiku dělostřelectva tak, aby byla zahrnuto i jízdní dělostřelectvo. Ve své práci skloubil to nejlepší z francouzské a britské taktiky a vytvořil ryze americký systém mobilního dělostřelectva. Podle příkladů z Evropy zorganizoval baterii šestiliberních kanónů a začal s výcvikem jejich osádek. Během relativně krátké doby dosáhli jeho dělostřelci rychlosti a účinnosti stejné jako jednotky v Evropě. Jeho jednotka byla obecně známá jako Ringgoldova létající artilerie, a on sám byl považován za otce moderního dělostřelectva v U.S. Army.

 Kapitán Samuel Ringgold

 

Přes jeho osobní pověst a vynikající práci nebyl schopen přesvědčit nadřízené, že nová taktika přímé dělostřelecké podpory by byla na bitevním poli úspěšná. Většina U.S. důstojníků po staru věřila, že základní silou je pěchota s puškami a bajonety. Ostatní zbraně že se používají pouze jako podružné. Ringgoldova jízdní artilerie dostala příležitost osvědčit se v americko-mexické válce, když U.S. jednotky pod velením generála Zachary Taylora byly napadeny přesilou  Mexičanů v bitvě u Palo Alto 8. května 1846. Mexická armáda se zformovala do linie před Taylorovými jednotkami v očekávání útoku americké pěchoty. Místo toho však Taylor postoupil vpřed se svými dělostřelci, kteří se zastavili mimo dostřel mušket protivníka. Posunuli se dvacet yardů před své linie a vypálili na Mexičany smršť střel a šrapnelů. Účinek palby byl okamžitý a smrtelný. Ulysses S. Grant, který byl mladším důstojníkem v Taylorově štábu, si poznamenal: „Naše pěchota stála se zbraněmi u nohou, jako diváci, pozorujíce účinek našich granátů na nepřítele.“

Sledoval, jak artilerie „vyčistila perfektní průchod“ mexickými formacemi, způsobila jim ztrátu 250 mužů. Když se setmělo a boje skončily, mexická armáda se stáhla z pole a tím dosáhl Taylor a jeho muži konečného vítězství. Početně byly americké ztráty zanedbatelné, ale mezi nimi byl i major Ringgold, kterému nepřátelský granát zranil obě nohy. Zemřel o několik dní později, ale předtím prokázal hodnotu své létající baterie na bitevním poli. U.S. jízdní artilerie poskytla podporu americké armádě v téměř každém střetnutí a významně pomohla v bitvách u Buena Vista a Vera Cruz, kde U.S. jednotky čelily přesile.

 

Velký úspěch jízdního dělostřelectva v americko-mexické válce způsobil, že se stala neoddělitelnou součástí U.S. armády a při vypuknutí Občanské války se taktika přímé dělostřelecké podpory stala zásadní při plánování aktivit na bitevním poli i při jiných operacích. Začátek násilností zastihl americkou armádu s 4 167 kusy dělostřelecké výzbroje, z čehož 163 bylo pevně instalováno nebo šlo o houfnice. Konfederace, která se snažila vybudovat armádu z ničeho, měla značnou nevýhodu s ohledem na artilerii, a musela se spoléhat na to, co mohlo být získáno z federálních zbrojnic na její straně. I když Jih získal poměrně velký počet děl a munice, jen 35 z nich mělo lehké provedení. Konfederace kvůli nedostatku zdrojů nebyla nikdy schopna vyrovnat se kapacitně Unii. Severní armáda si udržovala rozhodující výhodu v dělostřelectvu během celé války. A tato převaha byla jedním ze strategických klíčů ke konečnému vítězství Unie. Unijní dělostřelectvo nemělo převahu jen v počtu děl, kterými disponovalo, ale i v kvalitě mužstva, tvořícího jednotky artilerie. U.S. Army zahájila válku s velkým počtem profesionálně vycvičených armádních dělostřelců. Mnoho důstojníků z Jihu, kteří absolvovali vojenskou akademii West Point, se rozhodlo vstoupit do boje za Konfederaci, protože to byla jejich vlast. Významný podíl konfederačních baterií byl tvořen vojáky milicí nebo čerstvými rekruty, kteří vstoupili do armády dobrovolně na počátku války. Většina mužů neměla praktickou zkušenost a učili se za „pochodu“ proti profesionální artilerii Unie. 

 

John Pelham byl při vypuknutí války dvaadvcaetiletým kadetem ve West Pointu. Pochází z Alabamy. Jeho sympatie patřily Jihu, a tak opustil akademii několik týdnů před absolvováním a nabídl své služby milici státu Alabama, kde obdržel hodnost poručíka a byl přidělen k dělostřelectvu. On i jeho baterie byli odesláni okamžitě do Virginie, kde si vysloužili pozornost brigádního generála J. E. Johnston a plukovníka J.E.B. Stuarta. V první bitvě u Manassasu velel Pelham své baterii a odvrátil unijní útok na pahorek Henry House Hill. Jeho zásluhy v bitvě mu vynesly povýšení do hodnosti kapitána a na doporučení generála Johnstona byl se svou baterií přidělen k plukovníkovi Stuartovi, aby sloužil v rámci kavalerie jako jízdní artilerie.

Kapitán John Pelham , CSA

 

 

Pelhamova baterie se skládala z osmi kanónů: dvou šestiliberních houfnic, čtyř dvouliberních houfnic a dvanáctiliberního Napoleona a Blakely kanonu původem z Anglie. Měl k dispozici 150 vojáků a 130 koní pro dopravu kanonů. Během zimy 1861 – 62 Pelham usilovně cvičil své dělostřelce, až dosáhli úrovní zkušenosti nejlepších kanonýrů. Stuartovo jízdní dělostřelectvo jako jedna z nejlepších jednotek absolvovala jarní kampaň (1862 Penninsula Campaign). Během ní kryla Pelhamova děla ústup armády generála Johnstona od Yorktownu. Při útoku unijních jednotek generálmajora Hookera na zadní voje Johnstona u Williamsburgu, umístil Pelham 3 kanóny, aby zadržel postup nepřítele. Během 3 hodin vypálili jeho dělostřelci obdivuhodných 360 ran do pozic federálů, a tím výrazně přispěli k odražení Hookerových sil a umožnili Johnstonově armádě nerušený ústup. Během sedmidenních bitev doprovázela     Pelhamova jízdní artilerie generála Stuarta při přerušení zásobovacích tras McClellana. Jakmile Stuart dosáhl White House u řeky Pamunkey, spatřil plavidlo USS Marblehead. Pelham přinutil dělostřelbou Marblehead k ústupu.

 

U.S.  osádka jízdní artilerie u Yorktownu , 1862

 

 

Generál J.E.B. Stuart, CSA

Během dvou prvních kampaní války si vedla Pelhamova jízdní artilerie velmi dobře. V své oficiální zprávě generál Stuart uvedl:“ kapitán John Pelham z Jízdní Artilerie prokázal tak výraznou schopnost jako dělostřelec, takový hrdinský příklad a odhodlání v nebezpečí, a nevyčerpatelnou energii při obtížích s přesuny své baterie, že se zdráhám, jak můžu ztratit tak hodnotnou část naší brigády. Cítím se zavázán požádat o jeho povýšení s poznámkou, že to je bez ohledu, zda u kavalerie či dělostřelectva, a žádná polní hodnost není dostatečně vysoká pro jeho ducha a schopnosti“.

 

Stuartovi nadřízení souhlasili s tímto návrhem a později v létě byl Pelham povýšen do hodnosti majora. Byly mu svěřeny další dvě baterie: Chewova virginská lehká artilerie a Hartova lehká artilerie z Jižní Karolíny. V polovině srpna všechny 3 baterie nového Pelhamova pluku Jízdního dělostřelectva byly připraveny do akce. Pluk si vedl dobře v bitvě u Grovetonu a po dobu celého tažení Druhé bitvy u Manassas, před spoluúčastí na invazi Konfederace do Marylandu. V bitvě u South Mountain, jedna z Pelhamových baterií statečně zastavila postup jednotek Unie u průsmyku Fox Gap. Na bitevním poli u Antietamu byla Pelhamova Jízdní artilerie umístěna na levé křídlo jednotek generála R.E. Lee. Při postupu jednotek unijního generála Hookera přes Millerovo kukuřičné pole proti linii generála Jacksona na úsvitu 17. září byli Seveřané zastaveni přehradnou palbou Pelhamových děl. Hooker rozkázal některým svým jednotkám kavalerie a pěchoty vypudit konfederační dělostřelce, ale Pelhamovi muži je odrazili a pokračovali v ostřelování unijního křídla. Poté, co plukovník Unie Henry Hunt dorazil se svou baterií dvacetiliberních kanonů Parrot, získali federálové

 

12-liberní kanón typu Napoleon

 

konečně převahu. Pelham však rychle přesunul své kanóny několik set yardů doprava a pokračoval ve zpomalování postupu Unie. Poté, co jednotky generála Hookera ustoupily, přibyly jednotky generálmajora Mansfelda a pak generála Summera.  Pelhamova děla však stále ničila křídlo všech tří federálních jednotek a pravděpodobně přispěla k odražení jejich útoku pěchotních jednotek Konfederace. Historici posuzující roli dělostřelectva generála Lee v Armádě Severní Virginie jdou dokonce tak daleko, že tvrdí o přesunech a umístění Pelhamových kanonů na přístupech k Jacksonově linii, že byly klíčovými taktickými manévry bitvy. 

 

Jedním z nejznámějších rozkazů pro dělostřelectvo na obou stranách války byl ten, který získal vavříny Pelhamovi v bitvě u Fredericksbirgu dne 13. prosince 1862.  Onen den odvážní dělostřelci umístili jeden ze svých dvanáctiliberních Napoleonů, společně s Blakely kanónem asi půl míle před bitevní linií Stonewalla Jacksona, proti křídlu velké divize unijního generálmajora Franklina. Jakmile se zvedla mlha přibližně v 9. hodin ráno, Pelhamova dvě předsunutá děla spustila palbu právě, když Franklinova čelní divize pod vedením generála Meada se dala do pohybu proti Jacksonově linii. Dělostřelci přebíjeli děla tak rychle, že si federální důstojníci mysleli, že proti nim stojí dvě baterie kanónů Konfederace. Útok proti Jacksonovi byl zastaven, jakmile se Meade otočil proti domnělému nebezpečí na svém křídle. Jedna pěchotní brigáda a tři unijní baterie byly nasazeny k umlčení konfederačních děl. Další dvě baterie z divize generála Doubledaye byly doplněny okamžitě za jednotkami Meada. Když se oddíly Unie snažily obejít Pelhamova děla po křídle, byly napadeny takovou smrští granátů, že se musely skrýt a setrvat na místě po dobu boje. Pelham přesunoval zručně děla z pozice na pozici, jak se snažil zabránit čelnímu postupu Franklinových jednotek. Když pak jeho Blakelyho kanón vypověděl službu, dorazil Stuartův posel s rozkazem k ústupu. Pelham mu odpověděl: „Řekni generálovi, že svou pozici udržím.“ Pak zvýšil kadenci palby ze svého Napoleona a udržoval Federály v odstupu, ignorujíc i druhý Stuartův rozkaz k ústupu před svým naprostým zničením.  Mezitím dorazil třetí Stuartův rozkaz ustoupit, to už bylo kolem 11 hodin. Pelhamovi téměř došla munice a usoudil, že je už čas se řídit rozkazy nadřízených. Sám se svými dvěma děly bránil v postupu poloviny armády Unie po dobu dvou hodin. Jeho statečný čin byl oceněn generálem Lee, který pronesl: „Je zářné vidět takovou kuráž u někoho tak mladého.“

Ve své oficální zprávě o bitvě Lee jej popsal jako „galantního Pelhama“ a po zbytek své krátké kariéry byl na Jihu znám jako Galantní Pelham.

Pelhamova kariéra skončila 17. března 1863. Byl v té době v domě své milé, v Culpepperu, když federální kavalerie brigádního generála W.W.Averella dorazila k brodu Kelly´s Ford. Pelham se připojil k jednotkám Stuarta, aby se pak setkaly s jednotkami kavalerie Konfederace, pod vedením generála Fitzhugha Lee na protiútok proti Averellovi. Když dorazili k brodu, Pelham se Stuartem pozorovali přípravu Leeovy třetí virginské kavalerie na protiútok a zatlačení federálních jednotek přes řeku Rappahannock. Pelham se nechal strhnout a chtěl se zúčastnit útoku. Byl zasažen střepinou granátu do zátylku a zranění bylo smrtelné. Jízdní dělostřelectvo sloužilo ve Stuartově kavalerii po zbytek války a přidalo další vavříny ke své slavné pověsti, ale Konfederace ztratila svého nejslavnějšího a nejlepšího velitele těchto jednotek.

Další jednotkou, která získala velkou slávu, byla Chewova baterie. Roger Preston Chew byl osmnáctiletý a při vypuknutí války a pocházel z Charles Townu ve Virginii.

 

Generál Roger P. Chew

Přes své mládí vytvořil baterii jízdní artilerie přidružené k slavné Vavřínové brigádě generála Stonewall Jacksona. Se svou baterií se zúčastnil každé bitvy pod Jacksonovým velením. Všichni důstojníci v jeho baterii byli kadeti z virginské vojenské akademie a byli perfektně vycvičení. Tím, že Chewova bateria sloužila v údolí řeky Shennandoah pod plukovníkem Ashbym a později pod Stonewall Jacksonem, je pravděpodobné, že byla první jednotkou tohoto druhu nasazenou v boji s nepřítelem. Během Občanské války Chewovi dělostřelci bojovali v nejvíce bitvách než jakákoliv konfederační baterie a vysloužili si pověst pro svou nesrovnatelnou odvahu a účinnost. Chewova baterie se stala součástí jednotky Stuartovy kavalerie v létě 1862, když společně s Hartovou baterií se stali součástí Pelhamova pluku. Po Pelhamově smrti u Kelly´s Ford začátkem roku 1863, byl Chew pověřen velením celého pluku. V roce 1865 byla Stuartova artilerie rozšířena na 5 pluků po dvou bateriích, vše pod velením mladistvého Chewa. Ten byl povýšen na generálporučíka.

Na obou bojujících stranách bylo jízdní dělostřelectvo podstatně více používáno na východním bojišti, ve srovnání se západním. Především pro rychlé umístění a přesuny po podstatně hustších sítích cest. V unijní potomacké armádě brigádní generál Barry, velící celému dělostřelectvu, vytvořil již v roce 1861 plán na vznik jednotek jízdních brigád, jako pravidelných jednotek. Pod velením plukovníka Hayse byla vytvořena brigáda z pěti baterií původem od 2. a 3. U.S. Artilerie a sloužila úspěšně během tažení na poloostrově (Penninsula Campaign). V době bitvy u Gettysburgu se organizace jednotek rozšířila už na plné dvě brigády s celkem 12 bateriemi 1., 2., 3, 4. U.S. Artilerie a také deváté baterie Michiganu, Lehké baterie H od třetí pennsylvánské těžké artilerie a nezávislé baterie šesté New Yorské lehké artilerie. U.S. Horse Artilery Brigade bojovala ve většině velkých bitev, kterých se Potomacká armáda zúčastnila, a získala velkou pověst díky své vojenské účinnosti a přesnosti palby. Se svými profesionálními osádkami se tato brigáda stala vzorem pro jednotky jízdního dělostřelectva Unie a prokázala svou taktickou převahu ve druhé části války.

 

Vysoce postavení důstojníci U.S. Army nerozeznali význam jízdní artilerie z doby americko-mexické války. Samuel Ringgold je musel přesvědčit o jejich opravdové hodnotě svým inovativním přístupem.

Během Občanské války však důstojníci v poli na obou stranách plně akceptovali strategii a taktiku, jak lze rozeznat v rostoucím počtu těchto jednotek v bojujících armádách. Používání rychle pohyblivého dělostřelectva se stalo trendem ve všech ofenzivních i defenzivních manévrech na bojišti. Bitevní linie byly často drženy, nebo dobývány díky přesnosti a účinnosti jízdního dělostřelectva, podporujícího pěchotu nebo kavalerii. Jednotky popisované v této kapitole jsou jen krátkým výčtem mnoha jízdních baterií, které ve válce sloužily. Artilerie tvořila malou část zúčastněných armád. Je odhadováno, že v konfederační armádě tvořila obecně jen osmnáct procent. Zatímco dělostřelecké jednotky získávaly jen málo slávy v porovnání s mnoha notoricky známými jednotkami kavalerie či pěchoty, jejich významný příspěvek v bitvách byl velký nepoměr vůči jejich velmi malému procentu ze všech nasazených sil. Účinek jejich bleskově rychlých přesunů může být přehodnocován ve srovnání s érou motorizace jednotek, ale stejnými principy se řídil i německý Blitzkrieg ve druhé světové válce.

 

Reenacting jízdní artilerie