Equipment

Z obsahu Equipmentu:

  1. Drobný equipment
  2. Hardee klobouk - jeho vznik
  3. Historie sedel McClellan 
  4. Kavaleristický drill  
  5. Seznam karabin občanské války
  6. Kulometné jednotky ACW

 

 

Drobný equipment

Byl taktéž za našeho přispění otištěn v časopise Western World (říjen 2002). Omluvte terminologickou chybu MUNDÚR. Správně jest uniforma (změněno z důvodu místa v časopisu).

 

 

„Hardee” klobouk


Kavaleristické a pěchotní varianty klobouku

Armádní klobouk vzor 1858 známý jako „Hardee” nebo též „Jeff Davis” (zřídka býval také nazýván „Kossuth“ po známém maďarském revolucionáři se slovenským původem Ľudovítu Košutovi) patří mezi charakteristické vojenské pokrývky hlavy známé zejména z období Americké Občanské války 1861 - 1865.

Jedná se o pevný klobouk válcovitého tvaru s rovným dnem a širokou krempou vyrobený z černé či tmavě modré vlny určený pro mužstvo i důstojníky. Podle příslušnosti k jednotce a stavu byl opatřen barevnou šňůrou a případně mosazným kováním či nášivkami. Ozdobná šňůra dvakrát obtočená těsně nad střechou klobouku ukončená dřevěnými žaludy nebo prostými třapci u mužstva a poddůstojníků označovala druh vojska dle barvy - žlutou nosili kavaleristé, červenou dělostřelectvo a modrou měla pěchota. Podle federálních specifikací měla být jedna strana střechy ohnuta vzhůru a sepnuta mosaznou sponou v podobě orla, a to pravá strana pro kavalerii a levá pro ostatní druhy vojska. Některé prameny uvádějí, že toto pravidlo bylo závazné pouze do roku 1861 a během války se několikráte měnilo. Klobouk mohl být doplněn dalšími rozlišovacími znaky - symbolem druhu vojska, číslem regimentu a písmenem roty. Za sepnutou část střechy se upevňovalo pštrosí pero.

Hardee pro důstojníky se od stejného vzoru klobouku pro mužstvo odlišoval kvalitou materiálu, textilní páskou pod ozdobnou šňůrou, okrajem krempy lemovaným tmavou stuhou a použitím nášivek namísto mosazných odznaků. Černo-stříbrná šňůra rozlišovala důstojnický sbor a zlatá zdobila klobouky generálů.

Jeho historie sahá o několik let před začátek občanské války. Howell & Kloster ve své knize praví, že klobouk byl na doporučení komise, v jejímž složení byl major William Joseph Hardee zapisovatelem, přijat do výstroje dvou kavaleristických pluků samotným ministrem války Jeffersonem Davisem v roce 1855. Tato verze reprezentativního vojenského klobouku měla většinu znaků společnou s pozdějším „Hardee hat“, navíc však nechyběl podbradní řemínek.

Ačkoliv major William J. Hardee nebyl roku 1855 členem navrhující komise, pouze velitelem 2. kavalerie, a dokonce ani Jefferson Davis ještě nebyl ministrem války, víme, že Hardee hat byl ve své konečné podobě a bez podbradního řemínku navržen a přijat roku 1858 komisí v čele s poručíkem Ambrose Powell Hillem a stal se pod oficiálním názvem „Armádní klobouk 1858“ vzorem platným pro celou armádu.

Navzdory svému atraktivnímu vzhledu nebyl u mužstva ani důstojníků příliš oblíben díky své váze a nepraktičnosti při vykonávání denních úkolů, zejména v horkém počasí. Jak cituje kronikářka Elisha Hunt Rhodes ve svém deníku z období bitvy u Bull Runu: „Naše velké filcové klobouky s modrými šňůrami a mosaznými orly jsme zanechali ve stanu hlavního seržanta“.

Nejvíce používaný a proslavený byl u tzv. „Železné brigády”, jejíž vojáci byli díky svým pokrývkám přezdíváni „black-hat boys” a s Hardee kloboukem na hlavě jsou dnes ztvárněni i na sochách památníků.

Historii o Hardee kloboucích zpracoval John Stodman

 

 

Historie sedel George B.McClellana

O generálu McClellanovi bylo mnoho napsáno a povězeno. Mohli bychom zde citovat téměř totéž, co je na jiných stránkách popsáno tolikrát. V tomto směru se toho nového moc nedozvíme, poněvadž zde historie tolik překroucena nebyla.

Naším záměrem je spíše prozkoumat přínos generála pro jednotky kavalerie. Co ho vedlo ke zkonstruování sedel a také i jeho dosavadní praktické využití. Máme jedinečnou možnost porovnat si tři sedla v reálu. K dispozici máme dva originály (typy 1885 a 1896) a kopie typu 1904.

Ovšem do dějin se podívat musíme! McClellan byl vyslán na více než roční vojenskou misi do Evropy (11.4.1855 - 19.4.1856), kde sílila Krymská válka. Na starém kontinentě obdivoval z hlediska své civilní profese rychlost stavby železnice oproti Spojeným Státům. Na Krymu byl konsternován nevhodností sedel a zde přichází na nápad opřený o zkušenosti z kozlíkových sedel. V letech před Americkou občanskou válkou docházelo k modernizaci equipmentu armády a taktéž kavalerie. Byla zadána soutěž.

Podmínky byly:

Jediné mínus tkvělo v nepohodlí jezdce. Velmi tvrdé praktické zkoušky byly prováděny u třech jízdních kompanií.

Konkurenty v závěrečném výběru byly:

Jonesovo sedlo s nastavitelnou kostrou, Hopeovo velmi nákladné sedlo užité v Mexické válce, standardní služební sedlo Grimsley, pružné Campbellovo sedlo. Rozhodnutí bylo složité,ale vítězné sedlo bylo McClellan.

I přes tuto výhru bohatší důstojníci si nechávali zhotovovat o hodně dražší ale pohodlnější Hopeovo sedlo.

První typ sedla McClelan 1857 měl potahový materiál lakovanou hladkou kůži. Životnost však byla nízká, kůže praskala.

Co dodnes oceňujeme lehkost a snadnou opravitelnost a nahraditelnost jakýchkoli součástek.

Levý obrázek ukazuje stav sedla před rekonstrukcí. V této podobě se k nám tento exemplář dostal. Posedlí má ještě zcela čitelnou vinětu "ČESKO-SLOV. ARMÁDNÍ DÍLNY, IRKUTSK". Záhada, jak se sedlo dostalo do Ruska a později do Čech, není až tak nevyluštitelná. Za presidentování gen. Granta se určité množství sedel dostala do Ruska. Možná při odkupování Aljašky Spojenými Státy Americkými.

Mnoho hřebů a nýtů (ty byly v zadní rozsoše) na nás čekalo, ale stálo to za to! Výsledek byl moc krásný. Jen žíněný podbřišník je velmi necitlivý vůči koním a byl vyměněn v praxi za provázkový. Jízda na sedle i přes jeho značný věk je velice dobrá.

Typ 1859/64

Strukturou stejný typ jako1857, jen svršek byla surová kůže, která byla citlivá na vlhkost. Na snímku kompletní equipment kavalerie.

Typ 1872/74

Zde už bočnice nenaleznete. Prakticky šlo jen o úpravu starých typů. Design zůstal zachován Bočnice nahradily malé podložky proti otlačení či odření koní.

Typ 1885

U tohoto modelu jsou nově dané rybinové spoje. Dosáhli tím pevnějšího sestavení sedla. Nově je zde hladká černá kůže a žíněný podbřišník s kroužky krytými koženými kapsami. Díky tomu se změnil i systém dotahování sedla. V pozadí equipment z doby vrcholících indiánských válek.

Vzor 1896

Poručík Odus Horney se zasloužil o revoluční počin! Dokázal změnit styl výroby z ruční do sériové průmyslové výroby. Kostry měly lipové dřevo na bočnicích a jasanové na rozsochách. Výztuhy byly lisované z jednoho monolitu a pronýtované. Díky tomu docílili větší pevnosti kostry. Zadní rozsocha z původní "elipsy" se změnila na "půlkruh". Kožené pásy byly kroužkem jen protažené. Stabilita sedla se zlepšila a snížila se možnost protočení sedla.

Tento kousek k nám přišel v mnohem horším stavu, nežli jeho starší bratříček. Jízda na něm je zcela vyloučena. Do zajista ho potkal obdobný osud - tj. cesta do Ruska. Jenže posedlí z Irkutska či odjinud nevydrželo a přechozí majitel to "přeplátoval" doslova vším možným!!! Posuďte sami. Koženka, filcové pláty, aby se náhodou zadní část člověka snad neotlačila, další vrstva koženky a celkem asi 35 hřebů. K tomu šrouby. Obávám se, že minulý majitel nevěděl, co doma za historickou věcičku má. Kdybych měl ukázat všechny snímky, kterak postupně se toto sedlo vracelo k původní podobě, byli bychom zde hodně dlouho.

Typ 1904

Ne vždy v daném roce se hned používalo. U tohoto typu to platí obzvlášť. Do equipmentu kavalerie se dostal o více jak 4 roky později. Zde se nově přidává tzv. průběžný řemen, pro případnou výměnu při utržení. Sloužil nouzově i jako záložní třmenový řemen. Toto byl první typ, kde byl spodek sedla potažený ovčí kožešinou.

Tak toto je kopie a přitom bylo nejdražší! S těmito replikami jsem se setkal třeba i v Hucul Clubu a je s nima výborná zkušenost jak v turistice tak i hiporehabilitaci.

Typ 1913

Zkušební model, který měl větší uplatnění v běžném životě nežli v armádě. Dva podbřišníky a k tomu hruška jsou zde opravdu zajímavou raritou, které ale pomáhaly na mulách a koní, aby sedlo neklouzalo. V 1.světové válce byly u zásobovacích pomocných oddílů.

Typ 1928

Obdobnou praxí jako po Americké občanské válce vznikl i tento typ. Vzaly se starší modely 1904. Kostra posledního typu McClellana byla širší, a tak posed volnější. Znovu jsou zde po více jak 55 letech bočnice. Z důvodu rušení kavalerie se do roku 1943, kdy bylo jezdectvo zrušeno, další model nevytvořil. Doba užívání sedel McClellan v aktivní službě dosáhla úctyhodných 85 let.

Sbírka sedel McClellan

Tak tady je máte pohromadě a protože máme místa dost, nebráníme se získání dalších exemplářů. Samosebou nejlépe originály. Sice je šance malá, ale kdoví?

Použita historie o sedlech McClellan od Martina Blažka - http://kone.blazek.info/czech/index.html

Historické prameny:

Ilinois in Civil War, Rootsweb.

American Military Saddle, Cavalry Equipment, Saddles, Wikipedia, Saddlemaker

 

 

Cavalry Tactics - kavaleristický drill

Cavalry Tactics - Volume 2

 

 

Karabiny občanské války

Příspěvek zpracoval pvt. Sasha

V průběhu Americké občanské války se vyrábělo více než 50 typů karabin pro jízdní jednotky. Karabina občanské války byla základem pro zkoušení mnoha různých vynálezů v oboru zadem nabíjených palných zbraní.

Dvě karabiny však dominovaly ve středním období občanské války. Karabina Sharps používala spalitelnou papírovou nábojnici nebo mohla být nabíjena kulkou a spalitelnou prachovou složí. Karabiny i pušky Spencer pak střílely pomocí kovových nábojnic. Jak firma Spencer tak Sharps, vyrobily více než 150 000 ks těchto zbraní během občanské války.

Karabina Burnside byla třetí nejvíce vyráběnou během občanské války. Smith byla čtvrtá nejpočetněji vyráběnou karabinou.

Karabina Henry byla pro vojenské účely poněkud podkaliberní, bylo jich během občanské války vyrobeno jen asi 14 000. Po válce byla tato karabina modifikována na typ Winchester a také několik jednoranných karabin používalo kovové nábojnice Henry .44 .

Kavalerie Jižanů bojovala hlavně s jednorannými karabinami s předním nabíjením. Továrna Robinson v Richmondu sice vyrobila kolem 5 000 kopií karabin Sharps, ale sporné kvality. Jih pak dokonce předělával některé pěchotní předovky i ukřistěné zbraně na karabiny. Tradiční předem nabíjené karabiny byly vyráběny u firmy Cook and Brothers v Columbusu, Georgia.

Jižní kavalerie také používala jednohlavňové a dvouhlavňové brokovnice. Dobře padnoucí a utěsněná kulka v bezzávitové hlavni může být přesná do minimálně 75 m, pokud je hlaveň čistá.

Mnoho druhů karabin občanské války přitahuje zájem sběratelů po mnoho let, minimálně od roku 1920. Konfederace používala mnohem více ukořistěných karabin, než jich vyrobila sama. Následující seznam obsahuje karabiny používané nebo vyráběné během občanské války.

Výrobce Místo výroby Uživatel Nabíjení Kalibr Počet vyrobených kusů
Ballard Worcester, MA Sever Zadní 44 & 52 Kovová nábojnice (KN) 8 400
Burnside Providence, RI Sever Zadní 54 Perkus (P) 54 000
C Chapman Nashville, TN Jih Přední 54 P do 100
Colt Hartford, CT Předválečná / S Revolver 36,44,56 Revolver 4 435
Columbus Columbus, GA Jih Přední 58 P 183
Cook & Brother New Orleans, LA; Athens, GA Jih Přední 58 P asi 1 000
Cosmopolitan Hamilton, Ohio Sever Zadní 52 P 1 140
Davis &Bozeman Elmore, AL Jih Přední 58 P 90
Dickson, Nelson Adairsville, Macon, & Dawson, GA Jih Přední 58 P 3 600 celkem karabiny i pušky
Gallagher Philadelphia, PA Sever Zadní 50 P 18 000
Gallagher Philadelphia, PA Sever Zadní 56-52 KN 5 000
Gibbs New York City Sever Zadní 52 P 1 052
Greene Chicope Falls, MA Sever Zadní 54 P 300
Gwen&Campbell Hamilton, Ohio Sever Zadní 52 P 8 200
Hodgkins , také Bilharz, Hall Macon, GA, Pittsylvania, VA Jih Zadní 58 P 400 až 700
Jenks Předválečná 1839-60 Předválečná Zadní 54 až 64 7 900 všech typů
Joslyn 1862 Milbury, MA Sever Zadní 52 P 3 500
Joslyn 1864 Milbury, MA Sever Zadní 52 KN 13 000
H.C. Lamb Jamestown, NC Jih Zadní 50 & 58 P 532
Lee Milwaukee, WI Sever Zadní 44 Henry KN 255
Lindner Manchester, NH Sever Zadní 58 P 6 500
Maynard Chicopee Falls, MA Sever Zadní 35 & 50 P. 25 000
Maynard or Perry by Keen, Walker Danville, VA Jih Zadní 54 P 280
Merrill Baltimore, MD Sever Zadní 54 P 14 495
Merrill, Latrobe Illion, NY c 1855 Předválečná Zadní 58 P 170
Mont Storm Britiká přes NY Sever Zadní 58 P 2 500
Morse Greenville, SC Jih Zadní 50 Hybridní 1 000
J P Murray Columbus, GA Jih Přední 58 P asi 1 000
Palmer Windsor, VT Sever Zadní 50 KN 1 001
Peabody Providence, RI Sever Zadní 50 KN Málo během války
Perry Newark, NJ 1857 Sever Zadní 54 P 275
Remington Ilion, NY Sever Zadní 46 & 50 KNe 2 500 během války
Richmond Richmond, VA Jih Přední 58 P Více než souhrn všech jiných výrobců Jihu
Robinson/CSA Duplicate Sharps Richmond, VA Jih Zadní 52 P 5 000
Schroeder Bloomington, IL Předválečná Zadní 53 jehlový zápal 10 v roce 1857
Sharps Hartford, CT Předválečná/ S Zadní 54 P Více než 95 000
Smith Springfield, MA Sever Zadní 50 P Více než 30 000
Spencer MA & RI Zadní 56-56 KN 80 000
Starr Yonkers, NY Sever Zadní 54 P 20 601
Starr Yonkers, NY Sever Zadní 52 KN 5 002
Symmes Worchester, MA Předválečná Zadní 54 P 20 v r. 1857
Tallassee Tallassee, AL Jih Přední 58 P 500
Tarpley Greensboro, NC Jih Zadní 52 P cca 400
Triplett & Scott Meridan, CT Sever Zadní 50 KN 5 000
US 1833, 36, 40, 42, 43 Hall Harpers Ferry, VA, & Middletown, CT Předválečná Zadní 52, 58, 64 P 31 666
US 1847 Musketoon Springfield, MA Předválečná Přední 69 P 9 300
US 1855 Carbine Springfield, MA Předválečná Přední 54 P 1 020
US 1855 Pistol - Carbine Springfield, MA Předválečná Přední 58 P 4 021
Warner Springfield, MA Sever Zadní 50 & 56-50 KN 4 000
Wesson Worcester, MA Sever Zadní 44 Henry KN 5 600
Britské, francouzské, německé, rakouské a jiné cizí Dovoz US aby nepadly do rukou Jihu   Přední 50 až 75 Není známo
LeMat Francie Jih Revolv 42 Rev & 63 KN několik

 

 

Spencer

Spencer byla hlavní opakovací karabinou a ručnicí občanské války. Většina vyrobených zbraní byly karabiny pro kavalerii, i když se vyráběly i pušky pro pěchotní jednotky. Z celkem 144 500 vyrobených zbraní bylo během války zakoupeno federální vládou 107 372 kusů. Spencerovky se staly nejpopulárnější karabinou používanou jízdními oddíly Unie, po ukončení války byly široce používány na Západě.

Spencer je sedmiranná opakovací zbraň, zezadu nabíjená trubkovým zásobníkem v pažbě. Při nabíjení vyžaduje spencerovka postupně stlačení lučíku k vložení nové nábojnice a pak natažení kohoutku. Zkušený střelec mohl vypálit všech 7 ran během asi 15 vteřin. Konfederační jednotky nemohly ukořistěné spencerovky používat po spotřebování ukořistěné munice, neboť nemohly být opakovaně nabity pomocí střelného prachu, zápalky a kulky.

Unijní armáda na počátku války odmítala nákup těchto zbraní. Zásobování povozy nebylo schopno dodat včas potřebnou munici vojákům, kteří by ji brzy spotřebovali, pokud by měli opakovací zbraně. Prezident Lincoln však intervenoval pro nákup poté, co si sám vyzkoušel ručnici Spencer v roce 1863, tedy v polovině války.

Zbraně Spencer používaly první kovové nábojnice s dostatečnou ráží, vhodnou pro vojenskou službu. Standardní nábojnice Spencer je nazývána 56-56, neboť měla stejný průměr obou konců měděné nábojnice. Měla ráže .54 energie střely se plně srovnává s typickými papírovými patronami mušket občanské války. Pro srovnání - jinou pravidelně dostupnou kovovou nábojnicí během války byla .44 Henry, vyvíjející úsťovou energii pouze 70% ve srovnání se spencerovkou. Nábojnice byla vhodná pro širokou škálu průměru hlavní, jak je uvedeno níže, protože kulka měla velkou prohlubeň ve své základně, stejně jako střely Minnie, nejprve používané v mušketách .58 Springfield.

Spencer byla nejpokrokovější dlouhá palná zbraň své doby. Při palbě byla zničující, pokud byl k dispozici dostatek munice. Dým z černého prachu byl v bitvě vážným problémem. Hustý mrak dýmu znemožňoval nepříteli přesnou střelbu, ale i sledovat nepřítele samého. Řada střílejících spencerovek však byla ještě horší. Pokud nevál silný vítr, linie vojáků se spencerovkami brzy nemohla vidět, na co střílí. Možnost četné střelby byla silná psychologická výhoda. Při použití spencerovky byla munice pryč, než bitva skončila. Pluky vyzbrojené rychlopalnými zbraněmi v občanské válce byly často na okraji hlavních bitev. Bylo to snad dobré pro vojáky, ale pravděpodobně špatné pro generály, kteří se snažili válku vyhrát.

Vozové kolony do indiánských teritorií po ukončení války dávaly spencerovkám přednost. Osadníci potřebovali rychlou střelbu pro sebeobranu, neboť často cestovali osaměle. Navíc měli k dispozici vůz, který vezl potřebnou munici. V pravidelné armádě však bylo stále nebezpečí, že vojáci vystřílejí veškerou munici, kterou si ponesou. Armáda tak pokračovala ve vyzbrojování jednorannými zadovkami i po ukončení války.

Později počátkem 70. let vláda nechala zbrojovku Springfield Armory stále předělávat několik karabin Spencer na ručnice. Springfield Armory používala poněkud jinou nábojnici s kulkou ráže .50 (přesný rozměr .512"), kterou vynálezce Christopher Spencer považoval za moc lehkou. Firma Spencer Repeating Rifle Company nakonec po válce během ekonomického poklesu finančně zkrachovala, i díky přebytku palných zbraní na trhu.

Technické údaje

Délka: 106,7 cm
Váha: 3,63 kg
Ráže: .52 (.540 až .555")
Váha kulky: 22,75 g
Prachová náplň: 2,95 g
Hlavňová rychlost: 366 m/s

 

 

Sharps

Sharps byla jednou ze dvou nejběžnějších a nejvíce známých zadovek, vyráběných během občanské války. V Unii bylo celkem vyrobeno a dodáno jednotkám kolem 100 000 karabin Sharps a 15 000 pušek. Pro srovnání, Unie vyrobila kolem 1 500 000 standardních pěchotních mušket ráže .58.

Dílny Konfederace v Richmondu vyrobily kolem 1 500 kopií karabin z celkového objemu 15 000 zde vyrobených zbraní.  Jejich provedení však nebylo tak přesné a typicky měly mosaznou objímku kolem hlavně a předpažbí.

Vynálezem Christiana Sharpse byl svisle klouzající blok závěru. Ten umožňoval zadní nabíjení místo předního nabíjení a to před vynálezem kovových nábojnic. Mohl být nabíjen buď střelou se spalitelnou prachovou složí, nebo pomocí papírových patron.

Téměř všechny předválečné sharpsky byly vyrobeny s blokem závěru klouzajicím s malým úhlem svisle vůči ose hlavně. Ty jsou známy jako "slant breech." Veškerá válečná produkce však již měla zcela kolmý směr pohybu bloku vůči hlavni, zvaný "straight breech."

Zbraní typu „slant breech“ v provedení karabin i s dlouhou hlavní bylo vyrobeno kolem 19 000 v předválečném období.

Zbraně typu „straight breech“ Sharps mohly být předělány na střelbu pomocí kovových nábojnic. Kolem 30 000 kusů vyrobených během občanské války bylo tak modifikováno v průběhu několika let po válce. Sharpsky a pušky Remington Rolling Block byly hojně používány na lov bizonů. Každý dostatečně silný dobrodruh, který dorazil až na hranice prérie v Kansasu se mohl zapojit do tehdy výnosného obchodu s bizony s levně pořízenou zbraní Sharps z válečných přebytků a nechat si ji předělat po výdělku ze svého  prvního lovu.

Tato ručnice Sharps má osazení dvěma spouštěmi, používanými lovci bizonů pro mnohem přesnější střelbu. Kolem poloviny známých jednotek ostřelovačů Unie ( tzv. Berdanovy pluky, Sharpshooters) bylo v občanské válce stejně vyzbrojeno.

Po občanské válce byla sharpska z válečných přebytků vynikajicí zbraní na bizony. Firma Springfield Armory a také jiní výrobci předělávali sharpsky na kovové nábojnice s dostatečně silou prachovou složí podle vojenských norem, velmi spolehlivou na lov bizonů. Jak sharpsky, tak remingtonky byly pro tyto účely používány, Sharps však nemohl Remingtonu konkurovat pro další a větší armádní zakázky.

Následující technické informace platí pro karabiny a pušky Sharps ráže .52 vyrobené za války, i když nábojnice Sharps po válce mohly být mnohem silnější.

Díky pvt. Sashovi máme povoleno zveřejnit monografii Sharpsek na našich stránkách. Je Vám zde k dispozici.

Technické údaje

Délka: 100,33 cm (karabina)
Váha: 3,64 kg ( karabina)
Ráže: 52 (.535")
Váha kulky: 26,7 g
Prachová náplň: 3,85 g
Úsťová rychlost: 335,5 m/s

 

 

Burnside

Karabina Burnside byla třetí nejpočetnější karabinou občanské války. Vyrobeno jich bylo v letech 1857 až 1865 asi 53 800. Téměř všechny pocházely ze Severu a veškerá produkce byla v ráži .54.

Konstrukce bloku Burnside používala lučíku spouště jako páky pro natahování.

Spuštěním bloku dolů se odkryl kónický otvor , do kterého se vložila unikátní kuželová patrona Burnside a blok závěru se zavřel otočením páky lučíku a stlačil těsnící kroužek na přední straně patrony zpět k hlavni.

Bylo vyrobeno 5 typů v zásadě podobných karabin Burnside, které se postupně zlepšovaly ve své vnitřní konstrukci.

Vně umístěný kohout dopadal na zápalku, jejíž plamen procházel malým otvorem ke konci patrony a zapálil prachovou slož. Střely a navážky prachu uvedené níže jsou průměrem typické munice pro burnsidky. Patrona Burnside mohla mít až 70 grainů (4,55 g) prachu, ale většinou bylo používáno méně.

Zprávy z bojiště uváděly hodnocení od vysoké hodnoty zbraně až k její bezcennosti. Tyto zprávy byly spíše emocionální než skutečně analyticky posuzující vlastnosti. Nejvážnější stížností bylo, že se patrony náhodně přilepily po výstřelu k hlavni. K bloku závěru byl doplněn píst, který vysunul vystřelenou patronu.  Hrubý odhad však uvádí, že federální kavalerie v Shenandoah Valley a kolem Richmondu v tuhých bojích ve Virginii na konci občanské války byly téměř zcela vybaveny karabinami Sharps a Spencer.

Omezené množství ukořistěných karabin Burnside používali i Jižané. I když karabina Burnside (podobně jako karabina Hall) po nabití dobře netěsnila, i po vícero výstřelech spolehlivě fungovala. U nově zaváděných karabin Unie s kovovými nábojnicemi samozřejmě k netěsnostem nedocházelo.

Mechanismus karabiny byl zkonstruován Ambrosem Burnsidem. Před válkou byl pokladníkem zbrojovky Bristol Firearms Company v Bristolu, Rhode Island. Burnsidova konstrukce uspěla.

Ambrose Burnside opustil firmu pro finanční obtíže v roce 1859. Na počátku války vstoupil do pluku dobrovolníků (1st Rhode Island) a stal se významným velícím generálem. Několik jeho úspěchů je obecně zapomínáno, neboť v unijní armádě nejprve došlo pod jeho velením k hlavním zničujícím porážkám. Po válce byl politikem a sloužil státu Rhode Island jako senátor mnoho let. Jeho jméno Burnside bylo převzato jako "sideburns = licousy" pro styl vousů, které zpopularizoval.

Karabina Burnside byla vynalezena krátce před objevem kovových nábojnic firmami Smith & Wesson, Henry a zvláště Spencer. Mechanismus typu Burnside nebyl připraven pro modifikaci na nové typy kovových nábojnic, které měly vestavěnou zápalku. Zbraně Burnside byly ze služby na konci občanské války rychle vyřazeny.

Nové kovové nábojnice byly také populární mezi civilisty. Zatímco použitá spencerovka se v Texasu dala koupit po občanské válce za 20 dollarů , zbraně Burnside stály na vládních aukcích jen 10 až 12 centů. Když prezident Theodore Roosevelt nařídil vyprázdnit sklady zbraní v roce 1901, nabízel se Burnside za cenu 3 až 8 centů. Dědo! Proč jsi tehdy jednu nekoupil? Dnes dobře fungující burnsidka na sběratelském trhu stojí od 2 000 dollarů.

Technické údaje

Délka: 142 cm
Váha: 4,14 kg
Ráže .54
Váha kulky: 32,5 g
Prachová náplň: 4,22 g
Úsťová rychlost: 290 m/s

 

1860 Henry

Ručnice Henry byla  vyvinuta v roce 1860, tedy rok před vypuknutím občanské války. Benjamin Tyler Henry vynalezl nábojnici i pušku nesoucí jeho jméno. Kovová nábojnice s okrajovým zápalem .44 Henry byla první samonosnou kovovou nábojnicí. Puška Henry Rifle  zaznamenala další vývoj, než byla dokončena v podobě opakovací zbraně.

Kovový (měděný nebo mosazný) korpus nábojnice utěsnil účinně hlaveň zbraně před horkými explozivními plyny. Zápalka byla umístěna v lemu zadní strany nábojnice. Úderník uhodil na okraj nábojnice bez probodnutí. Nejprve byly používány nábojnice s ráží .22, ale ty nebyly dostatečně účinné pro sebeobranu. Henry však byl schopen vyrábět nábojnice s podstatně větší náplní.

Náboj .44 Henry byl srovnatelný s mnoha armádními revolvery, ale nedostatečný pro armádní použití či pro lov bizonů. Většina ručnic během občanské války měla střely o váze 22,75g až 32,5g urychlené prachovou složí o váze 2,6 až 3,9g. Henry používal podstatně modernější systém pro opakované nabíjení pomocí nábojnice Magnum a pro ráži .44 využíval střely o váze 13g při prachové náplni jen asi 1,8g.

Puška .44 Henry nebyla během občanské války příliš u armády  rozšířena ani  oblíbena. Navíc pak armáda nebyla připravena na zásobování vojáků s opakovacími zbraněmi potřebnou municí.  

Puška Henry se nabíjzela poněkud obtížně.  Zásobník bal pod hlavní a plnil se zepředu. Pro vojenskou službu byla citlivá na zanesení štěrbiny po celé délce spodní strany, ta však byla nutná pro zpětný chod unašeče a pružiny nabíjení. Nebylo možné použít dřevěného předpažbí.

Několik rychlých výstřelů za slunečného dne zahřálo hlaveň tak, že se nedala udržet. Průměrný střelec by vystřelil 15 ran během asi 12 vteřin, ale dřevěné předpažbí chránící střelce před horkou hlavní scházelo.

Úspěšný obchodník Oliver Winchester sjednal bankovní úvěr firmě Henry. Úvěr byl zajištěn proti záruce domů Winchestera a pana Henryho. Po krachu firmy na konci občanské války vyměnil bankovní směnku za Henryho dům. Zklamán chováním vynálezce a mizerným prodejem po válce, nařídil vylepšit zbraň mechanismem pro vkládání nábojnic do závěru na zadním konci zásobníku a použitím dřevěného předpažbí na ochranu ruky střelce. Výsledkem byla zbraň 1866 Winchester, jako první z řady. Pojem  "Model 1866" nebyl používán až do okamžiku zavedení dalšího modelu v roce 1873.

Poslední z řady 1866 byl vyroben kolem roku 1915 pro zahraničního zákazníka. Výroba nábojnic .44 Henry byla ukončena za velké hospodářské krize v roce 1934.

Během občanské války bylo vyrobeno kolem 14 000 pušek Henry. Federální vláda zakoupila jen kolem  1 731 kusů, majících nízké výrobní číslo asi 3 000 až 4 200. Nízký počet vyrobených zbraní  svědčí o tom, že pozdější federální nákupy během války byly malé, spíše převládaly přímé prodeje privátním osobám, používajícím je zejména v jízdních jednotkách Unie na Západní frontě. Konkurenční Spencer byl mnohem účinnější a spolehlivější.

Po ukončení války bylo vyrobeno několik pušek Henry. První model 1866 Winchester je úplně nahradil. Celkový počet vyrobených zbraní Henry a 1866 Winchester byl asi 160 000 kusů. Všechny používaly náboje .44 Henry.

Technické údaje

Délka hlavně

61 cm

Celková délka

113,7 cm

Váha

5 kg

Ráže

.44

Střela

13 g

Prachová slož

1,7 g

Úsťová rychlost

363 m/s

 

Tarpley ( CSA)

Karabina Tarpley byla vyráběna během občanské války Konfederací a to v počtu kolem 400 ks. Byla jednou z méně známých zbraní, ale o to je její konstrukce zajímavější.

Karabina byla zkonstruována a patentována v Greensboro, N.C. Jerem H. Tarpleym a byla nakonec vyráběna ve firmě J. & F. Garrett & Co., North Carolina. Karabiny byly vyráběny v letech 1863 až 4 . Závěr tvořila mosaz, hlaveň byla ocelová. Hlavní nevýhodou byla netěsnost mezi hlavní a blokem závěru. Karabina používala papírový náboj. I když se původně předpokládal prodej jen vojenským jednotkám NC, byla jako jediná palná zbraň prodávaná veřejnosti. Vzhledově byla karabina Tarpley velmi zajímavá, ale její údržba byla obtížná. Mechanismus zapadajícího závěru se vyklápí doleva, uvolňované páčkou vpravo pod kohoutem. Po stlačení páčky dolů se závěr otočí nahoru doleva , aby se do hlavně mohl vložit náboj. Po zpětném zavření a zajištění se utěsní hlaveň a lze vystřelit. I když nejde o zcela ojedinělou konstrukci zbraně, Konfederace používala pro jízdní jednotky pouze jedinou tohoto druhu. Hlaveň je opatřena hledím s nastavitelným rozsahem. Zbraň o ráži .52 má délku 101,6 cm a je tedy perfektně vhodná pro kavalerii.

   

 

 

Smith

Smithka byla čtvrtou nejpopulárnější karabinou občanské války. Byla vyráběna jen během let 1861 až 1865. Celkové vyrobené množství je něco přes 30 000 kusů zakoupených federální vládou.

Karabina Smith měla ráži .50. Otevírala se stlačením západky před spouští a tak se uvolnila hlaveň. Ta se sklonila dolů pod úhlem 90° od pažby, podobně jako u brokovnice.

Karabina Smith byla vládou zakoupena na počátku války ve větším množství, protože byla k dispozici dostatečná výrobní kapacita. V roce 1862 bylo dodáno 7 000 kusů. Karabina byla vyvinuta krátce před dohotovením kovových nábojnic firmou Smith & Wesson a Henry. Díky omezené dostupnosti munice byla smithka překonána dalším pokrokem ve vývoji karabin hlavně typu Sharps a Spencer.

Speciální munice karabin Smith byla založena na pryžové trubici, ale mohla být použita i samospalitelná patrona s kulkou, jak bylo zvykem u zbraní ukořistěných Konfederací. Nabití a střelba bez dostatečného utěsnění mohlo ohrozit střelcovu ruku ale i tvář a oko.

Jiné pokusy o výrobu munice pomocí pryžového těsnícího kroužku, svinutého papíru, kaučuku či srolovaného plíšku představovaly způsoby, jak zbraň využít. Zbrojními sklady a dodavateli bylo vyzkoušeno mnoho různých gramáží střel a prachových složí, ve snaze najít vhodnou a spolehlivou munici. Technické údaje se týkají typické munice.

Karabina Smith byla vyráběna třemi výrobci ve státě Massachusetts kolem Chicopee Falls a Springfieldu.

Technické údaje

 

Hlaveň

55,4 cm

Celková délka

106,7 cm

Váha

3,4 kg

Ráže

.50

Váha střely

360 grainů

Prachová slož

50 grainů

Úsťová rychlost

396 m/s

 

           

 

 

Joslyn

 

 

Model 1864 Joslynovy jednoranné karabiny, nazývaný také Second Model, využíval pokrokovější řešení s kovovou nábojnicí ráže .52 s okrajovým zápalem. Tato karabina byla patentována konstruktérem zbraní z Massachusetts , Benjaminem Franklinem Joslynem již v roce 1861. Firma Joslyn Fire Arms Company ze Stoningtonu stát Connecticut vyráběla dva typy pro federální vládu, model 1862 a model 1864. Dřívější model 1862 používal perkusní zápal, zatímco model 1864 již byl určen pro kovové nábojnice. Pro použití jízdními jednotkami Unie byly karabiny Joslyn konstrukčně jednoduché a v závěrečné fázi války používaly kovové náboje .52 Spencer nebo ráže .54 firmy Joslyn. Jedinečný způsob nabíjení karabin Joslyn byl jednoduchý a spočíval v otevření závěru shora a vložení patrony. Bohužel však jednoranná verze nebyla v závěru války tak populární jako Spencer, a proto byla záhy po ukončení války stažena ze služby.

Karabina na obrázku představuje model 1864. Federální vláda objednala během války asi 16 500 karabin Joslyn. Hlaveň byla 56cm dlouhá a celková délka zbraně je 97cm.

 

 

 

Gallager

 

Tato karabina byla zkonstruována Mahlonem J. Gallagerem. Během Občanské války bylo vyrobeno více než 23 000 kusů a byly intenzívně používány jízdními jednotkami Unie. Vznikly jak perkusní verze, tak provedení pro kovové nábojnice. Problémy s vyjmutím patrony obou typů však z ní učinily poněkud neoblíbenou zbraň.

Karabina dokumentovaná na obrázcích byla vyrobena firmou Richardson & Overman Philadelphia pro náboje ráže .50 jak ve verzi s mosaznou folií, tak papírem obalené patrony nebo celokovové mosazné nábojnice. Základ Gallagerovy patrony je oválný a byla odpalována perkusní zápalkou. Hlavním nedostatkem je absence vhodného vytahovacího mechanismu. Nábojnice musela být vytažena nožem, nebo jiným ostrým předmětem. Při nabíjení se stlačí lučík spouště dolů, čímž se závěr vysune z rámu a poklesne.

Délka hlavně 56,5cm a celková délka 99cm. Gallagerova karabina jako většina jiných karabin Občanské války měla kroužek vlevo na posuvném rámečku, umožňující její upevnění na ramenním závěsu jezdce. Karabina byla patentována 17. července 1860 Mahlonem J. Gallagerem ze Savannah, Georgia. Vyráběna firmou Richardson & Overman, Philadelphia.

 

   

 

 

Maynard

Byla používána na obou stranách, na Jihu i na Severu. Edward Maynard (1813-1891) absolvoval jeden semestr na akademii West Point. Kvůli špatnému zdraví ale odstoupil a stal se zubařem. Byl také vynálezcem,  bohužel v oblasti zubní techniky byl úspěšnější než ve zbraních. Systém Enfield - Maynard  se stočeným páskem kapslí se neosvědčil (prověřeno Krymskou válkou 1853-1856). ( Pro zajímavost: Kdo měl v osmdesátých letech kapslíkovku na pásky - je to zdokonalený Maynardův patent).
Maynard byl vyráběn ve dvou verzích, 1st model (1858-1859) asi 5 000 kusú a 2nd model (1860-1865) asi 20 000. A to ve třech rážích, .32, .50 a .52.
Systém je "breechload", ale na rozdíl od gallagerky má nábojnice s velkým okrajem. Na Jihu byly používány i samospalitelné (papírové) náboje. Podle dochovaných dopisů se z něj dalo vystřelit až dvanáctkrát za minutu.

 

 

 

 

Sharps and Hankins 1862

Christian Sharps, jinak známý a úspěšný výrobce karabin a ručnic své konstrukce, se stal partnerem Hankinse na krátkou dobu občanské války 1862 až 1865, s nímž vyrobil omezené množství karabin . Částečně byla určeny pro kavalerii s kratší hlavní 19“, a s delší hlavní 22“ pro námořnictvo, To používalo kožený návlek na hlaveň. Karabina s okrajovým zápalem používala kovové nábojnice , vkládané do hlavně po jejím odsunutí od závěru pomocí pákového mechanizmu lučíku spouště. Vyrobeno bylo asi 500 ks karabin pro kavalerii v roce 1862 s ráží .54, používaných kavalerií Unie ( New York) i v bitvě u Gettysburgu v roce 1863 a pro federální námořnictvo bylo vyrobeno asi 8 000 ks používaných úspěšně na řekách i na moři.

 

   

 

   

 

 

 

 

Frank Wesson

Během občanské války bylo použito kolem 3000 až 4000 těchto karabin a ručnic. Více než 2000 jich bylo prodáno milicím státu Kentucky a Illinois a další pak jednotlivcům a vládě. Většina z těchto zbraní byla prodána prostřednictvím společnosti Kittredge & Co. Cincinnati, Ohio, která na hlavně těchto zbraní dala otisk své raznice.


V červnu 1862 si stěžoval Brigadier-General J. T. Boyle z Kentucky na zbraně Gallagher a nazval je bezcennými. Tvrdil: ,, Snadno se rozpadnou a patrona zůstane po výstřelu uvnitř. Je velmi obtížné vyjmout vystřelené nábojnice i šroubovákem. Proto je muži často odhazují a místo nich si berou mušketu nebo jakoukoliv jinou zbraň. Bez diskuzí jsou bezcenné." Generál vyžadoval zbraně typu Sharps, Wesson, Ballard nebo jakoukoli jinou karabinu.


Zbraně v té době stály 25 dollarů. Tyto karabiny byly přednostně používány jednotkami Unie, neboť Konfederace nebyla schopna vyrábět nábojnice s okrajovým zápalem. V listopadu 1862 Harris Hoyt propašoval za 305 dollarů 10 ručnic a 5000 nábojů do Texasu přes Kubu. Za tento čin byl předveden před soud v lednu 1865.


V lednu 1863 měl stát Ohio k dispozici 150 karabin Wesson a 54000 nábojů. V červenci 1863 zásobovací generál T. F. Robinson píše S. B. Shawovi starostovi St. Louis, Missouri, že některé části pluků státu Kentucky byly vyzbrojeny  "Wesson Cartridge Rifle", což je potěšilo a nevyměnili by je za jakoukoliv jinou zbraň.
Po masakru u Lawrence v srpnu 1863 utvořili přeživší muži jednotku střelců vyzbrojenou těmito puškami, které pak společně s revolvery nosili po zbytek války. 


Stát Kentucky jich zakoupil 1366 karabin, stát Indiana 760. Počty zakoupených zbraní ve státech Ohio, Kansas a Illinois nejsou známy. V Missouri jich v roce 1864 bylo kolem 690 kusů.
Karabiny Wesson byly použity v různých bitvách. Například Gettysburg 1863, Westport 1864 a Ezra Church 1864.

 

         

 

 

 

Enfield 1861


Enfield 1861 (Snider) byla vlastně konverze původní předovky 1853 na zadovku.
Stejně jako verze 1853 byl vyráběn ve třech variantách - dlouhá tříobjímková mušketa pro pěchotu, kratší dvouobjímková pro námořnictvo a karabina pro kavalerii a dělostřelectvo.
Jacob Snider (1811-1866), rodák z Gruzie, byl americký strojní inženýr a vynálezce.
Jeho systém byl podle dobových zpráv spolehlivý, přesnost vyšší a rychlost palby se ztrojnásobila. Oproti třem výstřelům za minutu z předovky jich zkušený voják ze Snidera zvládl až deset.
Ráže byla stejná jako u verze 1853, .577 (.58), ale měla jednotný náboj se středovým zápalem.
Tyto zbraně byly používány hlavně britskou armádou, v koloniích jsou zaznamenány ještě v roce 1904.
Tato puška byla kopírována v mnoha zemích, nejzajímavější je Nepál nebo Dánsko.
Nadšenci je používána dodnes, náboj .577 Snider lze lehce předělat z brokové ráže 24.

 

 

 

 

 

 

Kulometné jednotky ACW

Prvotní počátky kulometu můžeme vystopovat až ke konstrukčním pokusům londýnského právníka Jamese Puckleye, spisovatele a vynálezce první rychlopalné zbraně v roce 1718. Jeho „obranné dělo“ (Defence gun) nebo „Puckleyho dělo“, jak bylo později známo, bylo složeno z mušketové hlavně s revolverovým zásobníkem, schopným palby 9 kulek ráže 1,25 před následným nabitím. Zbraň s hlavní asi 87 cm dlouhou , byla upevněna na trojnožce a otočný zásobník se podobal principem tomu, co později Colt a Remington použili u ručních zbraní. Puckle vynalezl tuto zbraň pro Royal Navy jako obrannou proti napadení lodí nepřátelskými námořníky. Zbraň měla kadenci 63 výstřelů během 7 minut , tedy 3 krát rychlejší, než by mohl dosáhnout voják s mušketou. Bohužel nedošlo k použití v Royal Navy a tak teprve pozdější vynálezci mohli zdokonalit perfektní Puckleyho konstrukci.

  

 

 

Zbrojař Joseph Belton ve Filadelfii v roce 1777 však zdvihl ze země rukavici, když nabídl kongresu ( Continental Congress) rychlopalnou zbraň na obranu nového národa ve válce proti Anglii. Zbraň používala jednu hlaveň, nabíjenou více kulkami pro muškety, přičemž jediný zážeh způsobil postupnou inicializaci patron a výstřelů jednotlivých kulek. Belton tvrdil, že jeho zbraň dosáhne až 16 výstřelů během 5 vteřin. Kongres souhlasil s objednávkou 100 zbraní, ale zrušil smlouvu 2 týdny poté, co jí zbrojař odvolal s odůvodněním, že je nad jeho možnosti výroby.

 

Belton Flintclock

 

 

První polovina 19-tého století byla obdobím mnoha nových konstrukcí rychlopalných zbraní. Některé, jako tzv. pepřenky, používaly rotační soustavy válcových zásobníků s nezávislým odpalem, jiné pak sestavu paralelních zásobníků se současným odpalem salvy. Při vypuknutí občanské války došlo k rozmachu vynálezecké činnosti zbrojařů, s cílem dosáhnout úspěchu pro vojenské použití. Jeden z vynálezců, Wilson Ager ( či Agar) vyvinul velmi spolehlivý kulomet, schopný výroby již na počátku války. Pro nabídku zbraně vládě byl zaangažován J.D.Mills z New Yorku, což se mu podařilo při sjednání ukázky prezidentu Lincolnovi. V červnu 1861 se Mills a Lincoln setkali na dvoře prodejny kočárů nedaleko hotelu Willard ve Washingtonu. Kulomet byl umístěn na dvoukolém dělostřeleckém podvozku a nad hlavní byla násypka pro slepé patrony. Ručním otáčením kliky na konci hlavně padaly náboje do rotujícího válce, kde na ně postupně dopadal úderník a došlo k výstřelu. Mills zbraň prezentoval jako Opakovací Dělo Unie ( Union Repeating Gun) , ale když Lincoln u zbraně prozkoumal násypku a kliku, zdůraznil, že mu to připomíná mlýnek na kávu (Coffee Mill Gun) . To se pak ujalo. Do konce války se jí pak tak říkalo. Zbraň používala náboje ráže .58 s dostřelem asi 900 m s kadencí 120 výstřelů za minutu. Nakonec byl Lincoln zbraní přesvědčen a na svůj vlastní popud objednal 10 kusů. War Department ( hlavní zásobovací úřad) by eventuálně objednal 54 dalších kafemlýnků, z nichž většinu měla dostat Potomacká armáda generála McClellena. Úředníci na War Department ale rychle reagovali negativně, že by zbraně spotřebovaly příliš mnoho střeliva, a také mnoho důstojníků si neuvědomilo potenciál nového vynálezu na bojišti. Kulomety se měly přednostně používat jako obranná zbraň pro ochranu mostů a úzkých průsmyků či průchodů. Tyto kulomety se vždy dostaly do rukou pěchoty nebo dělostřelců, kteří na ně nebyli speciálně vyškoleni, a také taktiky použití kulometů v té době ještě nebyly vypracovány.

I tak si však určitý počet kafemlejnků našel svou cestu na bojiště, kde jejich výkonnost podmínila cestu k pozdějšímu technologickému vývoji kulometů.

Dva z nich byly dodány plukovníkovi Johnovi Gearymu, veliteli 29-té pensylvánské pěchoty v Harpers Ferry ve Virginii. Jeden z vojáků tohoto pluku řekl, že zbraň vypadá jako „strojek na párky“ a potvrdil, že „čím rychleji otáčím klikou, tím více rebelů zabiju“. Plukovník Geary obdržel své kefamlejnky začátkem ledna 1862 a je pravděpodobné, avšak ne potvrzené, že byly poprvé nasazeny v boji v lednu či únoru 1862. Je však definitivně prokázané, že zbraň byla použita 29. března 1862 v bitvě u Middlebergu ve Virginii, proti kavalerii Konfederace, když rozstřílela nepřítele na kusy na vzdálenost 700 m a přinutila jí k úprku z bojiště. Přesto však Geary vrátil své zbraně 28. dubna do Washingtonu s odůvodněním, že byly „neúčinné a nebezpečné pro obsluhu“.

Generálmajor John. C. Frémont však měl zcela odlišný názor k Agerovu vynálezu. Obdržel také dva tyto kulomety pro své operace v oblasti později známé jako Západní Virginie. Frémont tuto technologii obdivoval a vycítil, že tyto zbraně budou velmi cenné a to tak moc, že psal petice do Washingtonu pro rychlé dodání minimálně 16 kusů. Jeho žádost však byla odmítnuta, neboť všechny kafemlýnky již objednané vládou měly své dané odběratele. Víc jich prostě nebylo.

 

  

Agerův kulomet

 

Generál McClellan měl k dispozici několik Agerových kulometů v Potomacké armádě při vylodění v rámci operace na Poloostrově (Penninsula Campaign) na jaře 1862. V dubnu 1862 bylo použito 6 těchto zbraní při bojích u Yorktownu u 56-té pěchoty New Yorku, vedené plukovníkem Charlesem Van Wyckem. Dopisovatel novin New York Post byl na místě a napsal „kulky dopadaly rychle a nahusto, takže vynález Yankeeů musel protistranu šokovat“. Kulomety během kampaně byly použity ještě několikrát. 28. června 1862 byl vojín George Wills z 49-té pěchoty Pensylvanie prvním v boji zraněným kulometčíkem, když byl zasažen při střelbě z kulometu při střetu u Goldingovy farmy ve Virginii.

V důsledku nepříznivého průběhu Bitvy o Poloostrov se většina Agerových kulometů vrátila do skladů ve Washingtonu. Generálmajor William S. Rosecrans požadoval dodání několika těchto zbraní během tažení své Cumberlandské armády u Tullahomy v roce 1863. Zbraně sice byly odeslány, ale průtahy v dopravě způsobily, že nedorazily včas před ztracenou bitvou u Chickamaguy. Kapitán David Porter z unijního loďstva si objednal 4 tyto kulomety pro své lodě na Mississippi. Generálmajor William T. Sherman byl prvním vysokým důstojníkem zraněným palbou Agerova kulometu , když byl zasažen úlomkem z vystřelené nábojnice do nohy, způsobujícím povrchové zranění.

 

 

Jiným z prvních kulometů byl vynález Josephusa Requy, zubaře z New Yorku, který byl původně učněm u zbrojaře Willama Billinghursta . Jako učeň byl Roqua fascinován konstrukcemi palných zbraní. Po vypuknutí války Requaův přítel, Albert Mack, přišel s myšlenkou, že armáda Unie bude potřebovat rychlopalné zbraně. Requa udělal prvotní nákresy a s nimi navštívil svého učitele Billinghursta. Konstrukce navrhovala baterii 25 puškových hlavní, připevněných na lehkém rámu a pak umístěného na lehkém dvoukolovém podvozku. 25 kovových nábojnic ráže . 52 bylo uloženo v pevném pásku a nabíjeno bylo všech 25 hlavní najednou. Jedna perkusní zápalka vypálila všech 25 ran najednou. Pro obsluhu zbraně bylo zapotřebí 3 mužů a s minimálním zacvičením mohli vypálit 7 salv , tedy 175 střel, během minuty.

 

 

Jednotlivé hlavně mohly mít různý náměr podle potřebné vzdálenosti palby nebo stranového pokrytí plochy nepřítele.

Byl to také první kulomet jen pro kovové nábojnice. Billinghurst byl návrhem nadšen a vyrobil první prototyp již v červnu 1861. Navrhovaná prodejní cena byla 500 dolarů a Requa vyrazil v dubnu 1862 do Washingtonu, aby si sjednal přijetí u brigádního generála Ripleyho, šéfa armádního vyzbrojovacího úřadu, ale byl zklamán jeho negativním přístupem k novým technologiím a jeho vynález byl odmítnut s odkazem na velkou spotřebu munice. Requa se pak však sešel s prezidentem Lincolnem, který byl mnohem přejícím posluchačem. Nakonec Lincolnova podpora Requovi pomohla a Ripley akceptoval předvedení zbraně 24. května 1862. Výsledek zkoušek byl dostatečně přesvědčivý pro případnou vládní objednávku. Requa však vyčerpal všechny své finanční prostředky a musel hledat investory pro další možnou výrobu a nakonec je našel, mj. i ve svém příteli Albertu Mackovi, který se stal velitelem 18-té nezávislé baterie z Lehké altilerie New Yorku. Tato jednotka byla vyslána do New Orleans, včetně kulometů. Bohužel však munice pro zbraně byla dopravována odděleně a vůbec do města nedorazila. Mack je však použil později v bitvách u Port Hudson, Mississippi, a dále u Mobile a Montgomery v Alabamě. Vláda Unie tyto kulomety nikdy nezakoupila, řada z nich však byla zakoupena privátně a jejich nejvýznamnější akce byly v bitvách u Fort Sumter v Jižní Karolíně v září 1863 a u Cold Harbor ve Virginii v červnu 1864.

Jejich schopnost soustředěné palby jako obranné zbraně je předurčil pro obranné akce a staly se tak běžnými, že se nazývaly „děly pro obranu mostů“ ( Covered bridge guns).

 

 

Konfederační armáda se však také snažila snížit náskok Unie v oboru rychlopalných zbraní. Např. kapitán R. S.Williams vynalezl funkční rychlopalné dělo již na počátku války, ráže 1.57 s papírovou patronou. Hlaveň o délce asi 120 cm byla umístěna na podvozku děla, a byla ovládána klikou na pravé straně zbraně, která postupně vysunovala a zasunovala hlaveň.

 

  

 

 

Samospalitelné patrony byly nabíjeny ručně a zbraň měla kadenci až 65 výstřelů za minutu až na vzdálenost 1 800 m . Šlo o poměrně spolehlivou zbraň s nevýhodou v tepelné roztažnosti hlavně při dlouhodobé palbě s nutností přestávek na ochlazení. Konfederace vyzbrojila celkem 7 baterií po 6 těchto zbraních.

Prvním doloženým použitím Williamsova kulometu je bitva u Seven Pines ve Virginii v květnu 1862. Sám kapitán Williams velel baterii přidělené brigádě brigádního generála George E. Picketta. Zbraně měly devastující účinek na jednotky Unie a byly používány jak na východní, tak i na západní frontě. Mechanizmus závěru kulometu Williams byl později použit i u dalších konstrukcí zadem nabíjených kulometů US Army.

 

 

Vanderbergův kulomet byla zbraň střílející salvou z jednotlivých hlavní, uspořádaných do válcové sestavy na podvozku. Nešlo vlastně o kulomet. Počet hlavní byl 45 až 451 s ráží .45 a dosahem až 2 200 m . Generál Origen Vanderberg nejdříve nabídl zbraň armádě Unie, ale předváděcí testy byly neuspokojivé pro službu v poli, neboť se obtížně a dlouho nabíjela a také čistila až 9 hodin. Vanderberg pak zbraň nabídl Konfederaci, došlo k nákupu několika kusů a během války byly několikrát použity, např. při obléhání Petersburgu.

 

 

 

 

Jih také vyvinul zajímavý rychlopalný kanón – vynález generálmajora Josiaha Gorgase, šéfa výzbrojního úřadu Konfederace. Vyznačoval se horizontálním 18-místným zásobníkem, ráží 1.25, ale již se nedočkal bojového nasazení přes své nesporné konstrukční kvality.

 

 

 

 

Nejúspěšnějším kulometem se však stal vynález Richarda J. Gatlinga, původem z Indianapolis, Indiana. Zbraň používala šesti rotujících hlavní s manuálním pohonem klikou. Každá hlaveň měla svůj vlastní čep a natažení a střelba se uskutečňovala pomocí vačkové převodovky. Původní konstrukce používala papírové patrony ráže .58, ale Gatling brzy upravil zbraň pro mosazné nábojnice s okrajovým zápalem. Kulomet zajistil trvalou střelbu s kadencí až 150 ran za minutu a vícehlavňová konstrukce omezovala vliv zahřívání na spolehlivost provozu. Gatling obdržel patent v listopadu 1862 a snažil se prodat zbraně federální vládě. To se však ukázalo jako beznadějná bitva. Jednak byl federální vyzbrojovací úřad liknavý v zavádění novinek v oboru rychlopalných zbraní do armády, ale také se v té době prezident Lincoln stal k nim poněkud nedůvěřivý po určitém neúspěchu Agerových kulometů, ve které tak věřil. Pak zde byla otázka Gatlingovy loajality vůbec. Narodil se a vyrostl v Jižní Karolíně a jako vynálezce byl obviněn z podpory Jihu. Také byl obviňován z příslušnosti k Řádu amerických rytířů, organizace podporovatelů Jihu aktivně napomáhající věci Konfederace. Gatling zřídil své výrobní kapacity v Cincinnati, Ohio, což také poskytovalo dohady o jeho oddanosti Severu. Poloha Cincinnati , jen přes řeku Ohio ležící Kentucky, znervózňovalo část vládních federálních kruhů, že Gatling může vyrábět snadno pro Konfederaci. Podezření o Gatlingově loajalitě udržovalo další pokrok ve výrobě této zbraně u ledu a tím zbavilo Unii o nejúčinnější rychlopalnou zbraň války.

Generálmajor Ben Butler neměl však pochyby o Gatlingových politických záměrech. Po zhlédnutí ukázky zbraně v akci, objednal 12 kusů a 12 000 nábojů za 12 000 dolarů. Většina kulometů Gatling , zakoupených Butlerem, byla použita na palubách lodí na Jamesově řece, minimálně dvě z nich byly dodány pěchotě v rámci jeho armády ( Army of the James). Obě byly použity při obléhání Petersburgu. Kulomety Gatling byly nasazeny se smrtícím účinkem na ulicích New Yorku v létě 1863. 3 z nich byly zakoupeny pro obranu budovy novin New York Times a byly použity proti davům, napadajícím kanceláře během newyorských násilností. Federální vláda oficiálně objednala kulomety Gatling až v roce 1866, tedy 1 rok po válce. Přesto se však armáda Spojených států stala první armádou světa, používající kulomety a tím se i změnil provždy charakter válek.